Short Sperrin

V období po druhé světové válce britští představitelé vnímali potřebu nezávislé strategické bombardovací kapacity, neboť se nemohli spoléhat na americké strategické letectvo. Koncem roku 1948 předložil ministr letectví specifikaci B.35/46 na moderní proudový bombardér, který by se měl vyrovnat čemukoliv, co měl k dispozici Sovětský svaz nebo Američané. Přesné požadavky zahrnovaly hmotnost plně naloženého letounu pod 100 000 liber (45,36 t), dolet 1 500 námořních mil (2 778 km) rychlostí 500 uzlů (926 km/h) ve výšce 50 000 stop (15 240 m). Stroj měl být nenáročný na údržbu na zámořských základnách. Další podmínkou byla schopnost nést jadernou bombu vážící 10 000 liber (4 536 kg) o délce 30 stop (9,1 m) a obvodu 10 stop (3 m). Tato specifikace byla základem pro vývoj bombardérů třídy V (Valiant, Vulcan, Victor).

Nicméně ministr letectví souhlasil, že požadavky by mohly být nad možnosti britských výrobců letadel a navrhl záložní řešení ve formě dřívější specifikace B.14/46, která byla více konzervativní ve svých požadavcích. Za těchto podmínek byla s firmou Short uzavřena smlouva na dva prototypy a trenažér.

Konstrukce letadla měla více společného s typy z druhé světové války než s novějšími proudovými letadly. Stroj měl přímé křídlo, motory byly uloženy po dvou nad sebou v gondolách na křídle. Drak letounu byl vyroben hlavně z hliníkových slitin. Podvozek byl tříkolový, přední podvozková noha se zatahovala dozadu do trupu a hlavní kola do křídla směrem k trupu.

Posádka byla pětičlenná: pilot, druhý pilot, bombometčík, navigátor a radista, avšak pouze pilot měl vystřelovací sedadlo.

VX158 při přistávání ve Farnborough, září 1955

První prototyp VX158 poháněný čtyřmi motory Rolls-Royce Avon RA.2 s tahem 27 kN a pilotovaný Tomem Brooke-Smithem poprvé vzlétl 10. srpna 1951. Touto dobou padlo rozhodnutí objednat místo Sperrinu letouny Vickers Valiant, projekt byl zrušen a ministerstvo zásobování rozhodlo, že Sperrin bude sloužil jako pokusné letadlo. Práce na dvou prototypech pokračovaly a druhý prototyp VX161 vzlétl 12. srpna 1952 pilotovaný "Wally" Runcimanem, doprovázeným technikem pro zkušební lety Malcolmem Wildem. Stroj byl poháněn výkonnějšími motory Avon RA.3 s tahem 28,1 kN.

Tyto dva prototypy byly používány v různých výzkumných testech v 50. letech, např. VX158 byl použit jako létající zkušebna pro de Havilland Gyron - velký motor o tahu 66,7 kN. Gyron Gy1 nahradil nižší Avon v jedné gondole. Při prvním letu s tímto motorem 7. července 1955 byl VX158 pilotován Jockem Eassiem a Chrisem Beaumontem. Testování s touto asymetrickou motorovou konfigurací pokračovalo do března 1956, kdy byl jeden Gyron Gy1 nahrazen dvěma Gy2, každý z nich s tahem 89 kN. V Každé gondole byl uložen jeden pod původním Avonem RA.2.

První let VX158 s novou motorovou konfigurací se uskutečnil 26. června 1956, opět pilotovaný "Jockem" Eassiem a Chrisem Beaumontem. Během tohoto letu upadl vnější kryt podvozku; VX161 přelétl z Farnborough a jeho stejný kryt byl použit k opravě VX158. VX161 už nikdy nevzlétl a v roce 1957 byl v Sydenhamu sešrotován. VX158 byl v roce 1956 předveden na aerosalonu ve Farnborough se dvěma motory Avon a dvěma Gyrony, ale o šest měsíců později byl program Gyron přerušen a VX158 byl roku 1958 sešrotován v Hatfieldu.

Kromě jiných testů byl VX161 (který měl plně operační pumovnici) použit pro zkoušky betonových maket jaderné bomby Blue Danube a kluzákové pumy Blue Boar.