Severoatlantická oscilace

Severoatlantická oscilace (NAO, North Atlantic oscillation) je komplexní klimatický jev v severní části Atlantského oceánu (speciálně spojený se změnami klimatu mezi Islandem a Azorami). Je převážně charakterizována cyklickými změnami tlaku vzduchu a změnami v drahách bouří v Severním Atlantiku. Ve změnách byla identifikována perioda 18,6 let.[1] NAO ve vztahu k Arktické oscilaci, které určují slapové jevy.[2] Lze vypozorovat i změny s periodou zhruba 60 let, která může souviset se Sluncem.[3] Také změna výstřenosti pohybu Jupitera s periodou zhruba 60 let může pomocí prachu a meteoritů modulovat s danou periodou klima na Zemi.[4]

NAO byla objevena v roce 1920 sirem Gilbertem Walkerem. Podobně jako jev El Niño v Pacifiku je NAO jedním z nejdůležitějších řídících prvků klimatických změn v severním Atlantiku, Evropě, Středozemním moři a severních částech střední Asie. Zejména v listopadu a dubnu vysvětluje hodně ze změn atmosférických poruch v Severním Atlantiku a následkem toho změn rychlostí a směrů větru, teploty a distribuce vlhkosti (v regionu) a intensitu, počet a dráhu bouří. Rozhoduje o tom, zda zimní bouře procházejí přes severní Evropu nebo jižněji přes Středozemní moře. Některé projevy ale ještě nejsou zcela vysvětleny, například proč jsou fáze změn NAO obráceny od počátku 80. let s následnými dalekosáhlými změnami v počasí Severního Atlantiku a Evropy, což lze těžko oddělit od antropogenních efektů.