Clodius Albinus

Decimus Clodius Albinus, jako císař Decimus Clodius Septimius Albinus (kolem 147 Hadrumentum, Afrika – 19. února 197 v Lugdunum, Galie), byl římský císař vládnoucí v letech 193–197, nejprve jako caesar (193–196), později jako augustus (196–197).

Clodius Albinus
uzurpátor římské říše
Portrét Clodia Albina z Louvru
Doba vlády 193 – 197
Úplné jméno Decimus Clodius Albinus
Narození kolem 147
Hadrumentum, Afrika
Úmrtí 19. únor 197
Lugdunum, Galie
Předchůdce Didius Iulianus
Nástupce Septimius Severus
Potomci Pescennius Princus
Otec Ceionius Postumius
Matka Aurelia Messalina
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Původ a kariéra

Clodius Albinus pocházel ze senátorské rodiny usazené v severní Africe. Podle Historie Augusty se jeho otec jmenoval Ceionius Postumus a matka Aurelia Messalina, údaje, které moderní historiografie většinou pokládá za fikci.[1]

O počátcích Albinovy kariéry není nic důvěryhodného známo,[2] první informace jsou k dispozici až z osmdesátých let 2. století, kdy se Albinus spolu s budoucím císařem Pescenniem Nigrem vyznamenal v bojích s Dáky.[3] Později ho císař Commodus ustanovil dodatečně zvoleným konzulem (consul suffectus) a vyslal jej jako místodržitele do Dolní Germánie (189–191) a do Británie (191–193).[4]

Proklamace za caesara

Zavraždění Commodova nástupce Pertinaka vytvořilo v římské říši mocenské vakuum, neboť císař Didius Iulianus dosazený pretoriánskou gardou neměl respekt ani u senátu a obyvatel Říma, ani u jednotek rozmístěných v pohraničí. Tento stav byl dlouhodobě neudržitelný a v dubnu 193 proklamovaly legie v Panonii tamního místodržitele Septimia Severa za císaře a totéž vzápětí učinily i legie v Sýrii, které za imperátora zvolily Pescennia Nigra. Schylovalo se k občanské válce mezi několika pretendenty trůnu.

Septimius Severus, který hodlal co nejrychleji táhnout na Řím, měl vážné obavy, jak se zachovají legie v západních provinciích – bylo jasné, že každá revolta v týlu by ohrozila jeho dosud vratké postavení. Zvolil za této situace diplomatické řešení a nabídl místodržiteli Británie Clodiu Albinovi, že ho jmenuje caesarem a svým spoluvládcem. Albinus poctu patrně ještě v dubnu 193 přijal.[5]

Spoluvláda se Severem

Počátkem června 193 ovládl Severus, zabezpečený neutralitou Clodia Albina a západních legií,[6] bez větších potíží metropoli říše, nechal své kroky schválit senátem a ihned se vypravil na východ proti Pescenniu Nigrovi. Příští rok oficiálně stvrdil své spojenectví s Albinem tím, že spolu nastoupili řádný konzulát. Navenek byl Albinus prezentován jako Severův dědic, třebaže císař měl dva legitimní syny a potenciální nástupce.

Dvojvládí Severus-Albinus bylo však vzdor všem proklamacím o svornosti jen dočasné, jednalo se o výsledek momentální politické konstelace, nikoli o dlouhodoběji pojatý svazek. To se jasně ukázalo po nečekaně rychlém vítězství Septimia Severa nad Nigrem, které v ničem neposílilo Albina, ale jen Severa. Nyní už Severus svého partnera nepotřeboval[7] a Albinus si toho byl podle všeho velmi dobře vědom.[8]

Rozkol a porážka
Aureus Clodia Albina

V závěru roku 195 se Albinus přesunul z Británie do Galie, kde se někdy v prvních týdnech roku 196 nechal prohlásit za augusta, tedy plnoprávného císaře. Severus na to reagoval povýšením svého staršího syna Caracally na caesara a usilovnými přípravami na střet se svým bývalým spojencem. Ačkoli rozhodný krok ke konfrontaci učinil jednoznačně Albinus, prameny se shodují v tom, že ho k tomu donutila Severova politika.[9]

V počínající občanské válce dosáhl zprvu větších úspěchů Albinus, jemuž se podařilo porazit Severova straníka Viria Lupa.[10] Nepříznivě se v první fázi nevyvíjela ani bitva Lugduna, kde se srazily hlavní síly obou soupeřů, nakonec však boj rozhodla Severova jízda a prchající Albinus spáchal 19. února 197 sebevraždu.[11] Nad jeho památkou dal Severus vyhlásit damnatio memoriae.

Poznámky a reference
  1. Historia Augusta, vita Clod. Alb. 4, 3.
  2. Informace Historie Augusty, vita Clod. Alb. 6, 1–7 jsou fiktivní.
  3. Cassius Dio 73, 8, 1.
  4. Dietmar Kienast, Römische Kaisertabelle, Darmstadt 1996, s. 160.
  5. Cassius Dio 74, 15, 2; Herodianos 2, 15, 1–5.
  6. Albinus měl vliv nejen na britské legie, ale i na legie v Dolní Germánii, kde před několika lety působil ve funkci místodržitele.
  7. Herodianos 3, 5, 2.
  8. Cassius Dio 76, 4, 1.
  9. V tomto směru může jako příklad sloužit Severův pokus Albina zavraždit, viz Herodianos 3, 5, 4–7.
  10. Cassius Dio 76, 6, 2.
  11. Herodianos 3, 7, 2–7; Cassius Dio 76, 6, 1–7, 3.

Literatura
  • BURIAN, Jan. Římské impérium: vrchol a proměny antické civilizace. Praha: Svoboda, 1997. 237 s. ISBN 80-205-0536-9. (česky)
  • GRANT, Michael. Římští císařové. Praha: BB art, 2002. 387 s. ISBN 80-7257-731-X. (česky)
  • HÉRÓDIANOS. Řím po Marku Aureliovi. Praha: Svoboda, 1975. 314 s. (česky)
  • Portréty světovládců I (od Hadriana po Alexandra Severa). Praha: Svoboda, 1982. 356 s. (česky)

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.