Sedimentární pánev

Geologický řez východotexaskou pánví

Topografie Panonské pánve a okolních pohoří

Na základě struktury lze definovat dva základní typy pánví:

• Depoziční pánev, je depresní struktura na zemském povrchu, nebo dně oceánu vyplňovaná přinášenými sedimenty. Pokud je přínos sedimentu ve srovnání s poklesem pánve nízký, označují se jako předdepoziční, pokud přínos materiálu odpovídá míře jejího poklesu (subsidence) označují se jako syndepoziční pánve.
• Podepoziční nebo strukturní pánev, není pánví v pravém slova smyslu, jde o strukturu, která vznikla stlačením dříve uložených sedimentů do podoby velké synformy. Mladší výplň pánve může chybět (kvůli erozi) nebo je zachována pouze v jejím středu.

Všechny sedimentární pánve jsou v užším slova smyslu vlastně depozičními pánvemi. Na základě morfotektonických kritérií se rozdělují do šesti kategorií, z nichž každá má charakteristické strukturní znaky[3][4].

1. Oceánské pánve – jsou pánve, které se vyvinuly na oceánské kůře. Patří sem velké pánve Atlantiku a Pacifiku, z minulosti jsou známy zbytky ofiolitových formací paleozoických a mezozoických komplexů Karpat, Alp a mnoha jiných orogénních zón.
2. Pánve obloukově-trenčového systému, které vznikají při styku dvou tektonických desek, přesněji při podsouvání jedné desky pod druhou. Tato kolize je doprovázena vznikem hlubokomořského příkopu, subdukční zóny a vznik ostrovního vulkanického oblouku. Sedimenty se ukládají jak v samotném příkopu, tak v předobloukových, zaobloukových, nebo v intraobloukových pánvích. Takové pánve se dají najít například podél celé základny Pacifiku (Ohnivý kruh). Starší sedimenty tohoto prostředí jsou těžko identifikovatelné, protože dochází k silnému deformování původních sedimentárních formací.
3. Pánve spojené s kontinentální kolizí (Suture belts) – na rozdíl od obloukových pánví, do sebe při kontinentální kolizi naráží dvě desky s kontinentální kůrou, což vede ke vzniku rozsáhlé deformační zóny (orogénní zóny). Sedimenty takového tektonického prostředí představují jednak silně deformované zbytky původních oceánských bazénů, jakož i sedimenty zaobloukových, předobloukových, případně i periferních pánví.
4. Pánve exotických terénů – jsou pánve nacházející se na přemístěných (exotických = dnes neznámých) terénech. Vyznačují se velkou variabilitou ve složení, ve vývoji a v akumulaci sedimentů. Mohou být tvořeny fragmenty oceánské kůry, ostrovního oblouku, případně subdukční zóny.
5. Intrakontinentální pánve – vznikají nezávisle na tektonické aktivitě při okrajích desek. Tloušťka takových sedimentů bývá velmi velká, přičemž samotné prostředí bývá kontinentální, nebo mělkomořské.
6. Pánve riftovaného kontinentálního okraje – bazény příkopů a riftů – tyto pánve vznikají v opačném tektonickém režimu než pánve obloukové. Vznikají v rozbíhajícího okraji, tam kde se oceánská kůra rozchází v soustavě riftů, případně v mladých stádiích oslabených zónách kontinentální kůry. Patří sem i pánve pasivních okrajů kontinentu.
7. Pánve asociující se směrně posuvnými a transformními zlomy – patří sem především pánve typu pull apart.