Saule
Saule (litevsky Sáulė, lotyšsky Saũle) je baltská bohyně slunce. Jméno této bohyně je stejné jako obecné označení slunce v baltských jazycích, tedy litevské sáulė, lotyšské saũle a pruské saule, které je stejně jako v některých jiných jazycích severní Evropy femininum. Saule pronikla į do estonské mytologie kde se v eposu Kalevipoeg objevuje pod jménem Salme. Významnou roli v litevské a lotyšské mytologii hraje také Saulės duktė, respektive Saules meita, tedy dcera Slunce.[1]
Prameny
Slunce, které mělo být vykováno božským kovářem Teljavelem, je zmiňováno ve slovanském dodatku k Chronographii Jana Malaly pocházejícím z roku 1262, který referuje o litevském prostředí.
Uctívání slunce Prusy je zmíněno v Cronica terre Prussie Petera von Dusburg z roku 1326:
„ | A poněvadž tak Boha nepoznali, proto se stalo, že v důsledku zbloudění od Boha všechna stvoření uctívali totiž Slunce, Měsíc, hvězdy, hromobití, ptactvo, čtyřnožce až po ropuchu.[2] | “ |
Jméno této bohyně je však zmíněno až Postile Jonase Bretkūnase z roku 1591 která vypráví o Litevcích:
„ | Pohané se podle své hloupé přirozenosti domnívali, že je mnoho bohů, proto si į mnoho bohů sami vymysleli a je uctívali, jeden říkal že Slunce (Saule) je bůh, jiný že Měsíc, jiný za boha zase jinou věc považoval, stejně jako Litva se doposud hloupě modlila k Žemepatisům a Kaukům. | “ |
Lotyšská Saule je zmiňována až v 18. století Gotthardem Stenderem jako manželka Mēnesse - Měsíce z jejichž svazku se zrodily hvězdy. Zmiňuje také Saules meitas „dcery Slunce“ o něž se ucházejí Dieva dēli „Dìevsovi synové“.[3]
Odkazy
Reference
- BĚTÁKOVÁ, Marta Eva; BLÁŽEK, Václav. Encyklopedie baltské mytologie. Praha: Libri, 2012. ISBN 978-80-7277-505-7. S. 172.
- BĚTÁKOVÁ, Marta Eva; BLÁŽEK, Václav. Encyklopedie baltské mytologie. Praha: Libri, 2012. ISBN 978-80-7277-505-7. S. 170.
- BĚTÁKOVÁ, Marta Eva; BLÁŽEK, Václav. Encyklopedie baltské mytologie. Praha: Libri, 2012. ISBN 978-80-7277-505-7. S. 171.