Samuel Fosso

Fosso se narodil v Kumbě v Kamerunu nigerijským rodičům. Vyrůstal v Afikpu, ve svém rodovém domově, než musel v roce 1972 ve třinácti letech kvůli nigerijské občanské válce uprchnout do Bangui ve Středoafrické republice.

V Bangui začal pracovat jako pomocný fotograf, když mu bylo dvanáct, a o rok později jako portrétní fotograf s vlastním ateliérem v Bangui, „Studio Photo Nationale“.[2] Zpočátku dělal autoportréty, aby využil nepoužité části svých fotografických filmů. Tyto fotografie byly určeny pro jeho matku, která zůstala v Nigérii. Pořizování autoportrétů se pro něj stalo samo o sobě cílem.[3][4]

Jako teenager pracující ve studiu Fosso často fotografoval barevné autoportréty mezi fotografiemi klientů. Jeho dílo objevila řada afrických intelektuálů a spisovatelů, včetně Okwuie Enwezora a Ikého Udé, čímž Fosso získal pro svou pozdější kariéru významnější roli v umělecké komunitě.

V roce 1994 se Fosso stal známým v zahraničí, když vyhrál první ročník setkání afrických fotografií v Bamaku v Mali.

Fosso zkoumá myšlenku sebeprezentace a zastoupení pohlaví, experimentuje s rekvizitami, kostýmy a pózami v okázalé módě sedmdesátých let.[5] Pro své autoportréty využívá zpožděné spuštění závěrky, což mu umožňuje pózovat pro každou fotografii až deset sekund. Často používal látková pozadí, před nimiž se oblékal do kostýmů, které se velmi lišily: autentické evropské kroje, africké kroje, námořní uniformy, karate keikogi, boxerky atd.[3]

Ztvárnil Angelu Davisovou, Malcolma X, Muhammada Aliho, Nelsona Mandelu,[6] Martina Luthera Kinga mladšího a další černošské ikonické postavy. Ve své sérii African Spirits představuje Fosso zmocnění a umění vyprávět příběhy prostřednictvím svých autoportrétů slavných černých postav.

Dne 5. února 2014, uprostřed rabování po sektářském násilí, bylo vypleněno Fossovo domácí studio v Bangui, které obsahovalo jeho kompletní archiv. Toto náhodou objevil fotoreportér Jerome Delay, který spolu s kolegou fotoreportérem Marcusem Bleasdaleem a Peterem Bouckaertem (ředitelem pro mimořádné události v Human Rights Watch ) zachránili většinu jeho obsahu, odhadovaného na 20 000 negativů a 150 až 200 tisků, až na Fossovy kamery, které zloději ukradli. Fosso byl v té době v Paříži.[7][8][9]

Fossův styl je v něčem srovnatelný se stylem Diany Arbusové v tom, že jeho autoportréty ukazují letmý pohled na naši vlastní lidskost. Fotografie Arbusové údajně ukazují, že každý má svou vlastní identitu, čili to, co zůstane, když odebereme zbytek. Naproti tomu Fossovy různé kostýmy ukazují, že identitu určují částečně i věci, nad nimiž lidé nemají kontrolu. Jeho práce proto byla také charakterizována jako odhalení toho, jak si lidé mohou ve skutečnosti vytvořit identitu svou vlastní.[3]

• 1994: 1. cena, setkání afrických fotografů (Rencontres de la Photographie), Bamako, Mali
• 1995: Prix Afrique en Creations
• 2000: První cena, kategorie fotografie, Dak'Art – Biennale de l'Art Africain Contemporain, Dakar, Sénégal
• 2001: Cena prince Clause, Nizozemsko[18]
• 2010: 1. cena za vizuální umění Prins Bernhard Cultuurfonds

• Samuel Fosso. Seydou Keita. Malick Sidibe. Portraits of Pride. West African Portrait Photography. Raster Forlag, 2003. ISBN 978-9171006776.
• Maria Francesca and Guido Schlinkert. Samuel Fosso. 5Continents, 2008. ISBN 978-8874391011.
• Simon Njami and Samuel Fosso. Samuel Fosso – PHotoBolsillo International, Revue Noire, 2011. ISBN 978-8492841622.

Fossova díla jsou součástí následujících veřejných sbírek:

• Muzeum moderního umění, New York: 14 tisků (září 2018)[19]
• Purdy Hicks Gallery, Londýn: 15 tisků[20]
• Muzeum výtvarných umění, Houston: 7 tisků (stav k červnu 2020)[21]
• Tate Gallery, Londýn: 25 tisků[22]