Rychlořezná ocel

Mezi její významné vlastnosti patří vysoká tvrdost a žárupevnost (zůstává tvrdá i po zahřátí). Používá se k výrobě nástrojů jako například pil, pilových pásů, pilových listů, soustružnických nebo hoblovacích nožů, fréz, vrtáků a dalších. Ocel HSS vydrží v místě řezu až 600 °C. Pro výrobu se používá ocel třídy 19 (podle ČSN), která se dále kalí a popouští. Nevýhodou HSS je nízká životnost, rychlé opotřebení a v neposlední řadě i fakt, že při velkém zahřátí v místě řezu se změní struktura kovu, ocel se začne drolit a je dále nepoužitelná.

Rychlořezné oceli vznikly počátkem 20. století a umožnily několikanásobné zvýšení řezné rychlosti a tím i výkonu. Zatímco tehdejší nástrojové oceli ztrácely ostří už při teplotách kolem 200 °C, rychlořezné oceli mohly pracovat až do 600 °C. Proto se ve 20. letech velmi rozšířily a dřívější nástrojové oceli prakticky vytlačily. Už po roce 1930 se však objevily slinuté karbidy a další materiály, které dovolily výkon opět třikrát až čtyřikrát zvýšit. Proto se dnes rychlořezné oceli užívají hlavně na vrtáky, pily a podobně, kdežto soustružnické nože a frézy mají zpravidla karbidová nebo keramická ostří.

Podle ČSN se oceli třídy 19 dělí na:

• uhlíkové (19 0XX-19 299)
• legované (19 300-19 999)

Rychlořezné oceli patří mezi legované (19 8XX), a to zejména wolframem (5-20 %), případně molybdenem, dále chromem (4 %) a vanadem (1-4 %), pro nejvyšší výkony ještě kobaltem (5-10 %).

Rychlořezné oceli Poldi užívaly obchodní označení

• RADECO, RADECO C a RADECO M10, které se dodávaly v broušených polotovarech o průřezu obdélníkovém, čtvercovém, lichoběžném (jako upichovací) a kruhovém. V kusové a dílenské výrobě to byl asi nejběžnější druh soustružnických nožů.
• Maximum, Maximum special v různých variantách.[1]

Mezinárodní zkratky dle anglického pojmenování

• HSS
• HSSE
• HSS Co5 (s 5% kobaltu)
• HSS Co8 (s 8% kobaltu)
• HSS Co10 (s 10% kobaltu)
• HSS-G
• HSS-R