Roubená komora

Roubená komora byla srubová konstrukce vkládaná do zdí středověkých budov jako tepelná izolace. Používala se v městském i hradním prostředí a předpokládá se, že sloužila k bydlení žen. V dochovaných stavbách bývá patrná jako výklenek s typicky umístěnými drobnými okny nebo jako otisky trámů v přiléhajícím zdivu.

Okna roubené komory ve vnější fasádě paláce na Radyni
Otisky trámů roubené konstrukce v paláci na Borotíně

Historie

Nejstarší použití roubených komor je doloženo ve dvanáctém století v oblasti Korutan a Štýrska, kdy bývaly součástí obytných věží, odkud pronikly do měst. Typické bylo jejich rozšíření v nejstarší čtvrti v Řezně.[1] Roubenou podobu konstrukce a její využití v městském prostředí dokládá ilustrace ve Velislavově bibli.[2] Historik Josef Macek upozorňoval na nevhodnost termínu komora a navrhoval označovat vnitřní roubené prostory, v závislosti na způsobu vytápění, jako jizby nebo světnice.[3]

V prostředí českých hradů bývaly roubené komory součástí obytné jednotky v palácích Přemysla Otakara II., která se skládala z ústředního klenutého sálu, po jehož jedné straně se nacházela vytápěná klenutá komnata a roubená komora na druhé straně. Předpokládá se, že roubením zateplená místnost sloužila k ubytování žen.[4]

Stavební podoba

Vložená roubená konstrukce mohla mít plochý strop, ale obvykle bývala zaklenutá jednou nebo více valenými klenbami. Dřevo bývalo překryté mazanicí a omítnuté.[4] Ačkoliv se výdřeva nikde nedochovala,[2] její využití je často patrné z charakteristického klenutého výklenku zdi s okny seřazenými do dvou nebo tří řad nad sebou.[1] Použití klenby bylo výhodnější, protože klenuté místnosti se lépe vytápěly a déle udržovaly teplo.[5] Existence většího počtu malých oken umožňovala regulovat intenzitu osvětlení ve vztahu k úniku tepla.[6]

V českém prostředí se stopy po roubené komoře dochovaly na řadě hradů, např. na Bězdězu,[7] Borotíně,[4] Dražicích,[8] Kašperku,[4] Radyni[9] a dalších. Největší roubená místnost v Česku se nacházela v Purkrabském paláci na Točníku. Měřila 13 × 9 metrů a sloužila nejspíše k pořádání společenských událostí.[10]

Reference
  1. MENCLOVÁ, Dobroslava. České hrady. Díl první. Praha: Odeon, 1972. 435 s. S. 205. Dále jen Menclová (1972).
  2. Menclová (1972), s. 206.
  3. ZÁRUBA, František. Aula Magna. Velký sál královských hradů v předhusitských Čechách. Mediaevalia Historica Bohemica. 2016, roč. 19, čís. 1, 2, s. 83. Dále jen Záruba (2016). ISSN 0862-979X.
  4. DURDÍK, Tomáš. Ilustrovaná encyklopedie českých hradů. 2. vyd. Praha: Libri, 2002. 736 s. ISBN 80-7277-003-9. Heslo Roubená komora, s. 481–482. Dále jen Durdík 2002.
  5. RYKL, Michael. Klenuté světnice. In: Svorník. sborník příspěvků z 5. konference stavebněhistorického průzkumu uspořádané 6.- 9. 6. 2006 v Louce u Znojma. Klenby. Praha: Unicornis – Sdružení pro stavebněhistorický průzkum, 2007. ISBN 978-80-86562-09-4. ISSN 1802-8128. S. 287.
  6. HANUŠOVÁ, Barbora. Vytápění ve středověku. Praha, 2012 [cit. 2021-12-31]. 60 s. Bakalářská práce. Filozofická fakulta Univerzity Karlovy. Vedoucí práce Petr Macek. s. 14. Dostupné online.
  7. Durdík (2002), s. 59.
  8. Durdík (2002), s. 124.
  9. Durdík (2002), s. 474.
  10. Záruba (2016), s. 92.
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.