Roman Hašek

Narodil se 7. 5. 1883 v Praze do rodiny Jana Haška (1854–1933), vrchního metéra deníku Národní politika,[p 1] a jeho manželky Johanny Josefy, rozené Haškové.[1][3]

Byl bratrancem spisovatele Jaroslava Haška. V roce 1902 maturoval na pražském Akademickém gymnáziu. Zaměstnán byl jako účetní revident na pražském magistrátu.[4]

22. února 1908 se oženil s Annou, rozenou Turnerovou.[5] Ta zemřela po pětiletém manželství 17. 11. 1913.[6]

Trpěl vleklou plicní chorobou, smrt ho však zastihla neočekávaně. Když se 13. 5. 1919 ve večerních hodinách vracel z divadelního představení, dostal záchvat sdeční slabosti a krátce po převozu domů zemřel.[3] Jako příčina smrti byla v matrice uvedena tuberkulóza.[2]

Do literatury vstoupil na počátku XX. století a byl ovlivněn zejména tvorbou Viktora Dyka a jeho družiny.[7] S epigonskou vlnou dekadentní symbolické lyriky sdílel motivy zádumčivých nálad nad marností života a hořkých pocitů zbytečnosti. Kromě této lyriky však psal i frivolní verše o milostných loučeních a básně smutné erotiky.[4] Arne Novák Haška charakterizoval jako trpkého erotika a snílka.[8]

V roce 1903 se stal jedním ze zakladatelů volného literárního sdružení Syrinx, což byl spolek literátů nejmladší generace, a byl zvolen jeho předsedou (místopředsedou se stal Jiří Mahen).[9] Tiskovým orgánem sdružení byl časopis Moderní život, jenž vycházel v letech 1902–1903, a Hašek redigoval jeho druhý ročník;[10] v roce 1902 redigoval také Letáky, což byly nepravidelně vydávané sešity obsahující především básně mladých autorů.[11] Podílel se i na redakci ilustrovaného satirického týdeníku Svítilna (1906–1907).[3][12] Kromě toho přispíval do řady novin a časopisů (Máj, Moderní revue, Národní politika, Nový kult, Právo lidu, Pražská lidová revue, Rudé květy, Srdce).[4]

Knižně debutoval básnickou sbírkou Umírající království (1902). Viktor Dyk v recenzi napsal, že „obsahem nejsou verše p. Haškovy ani zvlášť hluboké, ani zvlášť nové. Ale forma p. Haškova dává nám vycítiti patrný talent, schopný rozvoje. Jistá elegance a lehkost výrazu karakterizuje ho."[13]

Následovaly sbírky Pohádka zelených očí (1904) a Nebe a dudy (1913); tuto poslední sbírku charakterizuje ironický vztah ke skutečnosti, zejména k lásce, i vtipné bonmoty.[4]

Kromě básní publikoval Hašek také humoristické povídky. Knižně vyšly v souborech Historie "Modrého velblouda" (1908), Potměšilé historky (1910) a Svatební píseň (1911). Někdy to jsou burleskní příběhy ze života pražské bohémy,[3] mnohdy však jen dosti krotké historky hospodských kumpánů, kteří poznali nezbytnost podřídit se zavedenému způsobu měšťáckého života.[4] Dobová kritika některým humoreskám vyčítala rozvláčnost a upovídanost.[14]

CREDO

Je starý Pánbůh ještě živ a celá jeho sláva,
on živí ptactvo nebeské a chudým pokrm dává:
Jde všecko starým pořádkem a všecko podle práva.

Vše ostatní ti necháno, co nepohltí daně,
měj v svaté úctě zákony a zbožné sluhy Páně,
a podle starých tradicí svůj kříž nes odhodlaně!

By člověk ráj si zasloužil, tak málo třeba k tomu:
své denní pivo v klidu pít, jít před půlnocí domů
a v paměti mít oheň zlý, jenž padal na Sodomu.

V snech cudných možno blaženě spát na prohřátých ložích –
jen spěte, dobří křesťané, jsme všichni v rukou božích!
Ta slova jsou má naděje, má ochrana – můj kožich.

—Roman HAŠEK, Pohádka zelených očí a verše o stesku i výsměchu[15]