Regularizace (migrace)

Regularizace je takové opatření státu (v rámci migrační politiky), které umožňuje cizincům bez oprávnění k pobytu legalizovat svůj pobytový status v hostitelské zemi, a to buď trvale nebo dočasně. Jinak bývá tento proces také nazýván „pobytovou amnestií“ či „normalizací“. Jednotná definice toho, co přesně regularizace je, v současnosti neexistuje a její vymezení se liší stát od státu.

Regularizace mívá hromadný charakter. U některých regularizací bývá dopředu stanoven možný počet regularizovaných osob, u jiných toto omezení neexistuje. Regularizace bývá vyhlašována zejména

jako reakce na potřeby trhu a zajištění integrace neregulérních migrantů na pracovní trh;
z humanitárních důvodů či z důvodů mezinárodní ochrany;
ze zdravotních důvodů;
z dalších důvodů (rodinné důvody, národní zájem, pro určitou národnost, profesní kvalifikace atp.).

Druhy

Co do rozsahu lze jednotlivé regularizace rozdělit na generální, tj. pro všechny nelegální cizince, a speciální, tj. pouze pro určitou přesně vymezenou skupinu cizinců. Je však třeba podotknout, že zpravidla státy v několikaletém rozmezí uskutečnily či zavedly oba dva popsané druhy amnestií.

Další ze základních dělení regularizací je na jednorázové a permanentní. Jednorázové regularizace probíhají během časově ohraničeného období (většinou v rozmezí několika měsíců) a často se k nim váží nějaké podmínky, které musejí splnit (např. prokázání pobytu na území daného státu před určitým datem, existence platné pracovní smlouvy atp.). Permanentní regularizace bývají přímo zakotveny v zákoně a probíhají po dobu platnosti daného (většinou cizineckého) zákona. Za stanovených podmínek si pak mohou cizinci, kteří pobývají v zemi bez povolení k pobytu, požádat o regularizaci statusu kdykoliv.

Regularizace může být dále individuální či kolektivní; toto rozlišování se týká způsobu výběru beneficientů či způsobu posuzování žádosti. Při individuální regularizaci rozhodující orgán má jisté správní uvážení, zvláště pokud je regularizace zaměřena na ochranu cizinců. U kolektivní regularizace orgán jen mechanicky shledává splnění daných objektivních kriterií bez ohledu na jiné skutečnosti. V praxi neexistují čistě individuální či čistě kolektivní regularizace.

Regularizace se dále dají dělit i podle jiných kritérií např. na organizované a neorganizované, vyhlašované a utajované, z humanitárních důvodů a z důvodu faktického pobytu a tak dále.

Nejnovější právní teorie identifikuje pouze dva široké a jasně odlišitelné druhy: regularizační programy a regularizační mechanizmy, v podstatných rysech korespondující s rozlišením regularizací na jednorázovou a permanentní. Pod tyto hlavní kategorie se podřazují všechna ostatní výše uvedená klasifikační hlediska. Tudíž, zatímco mechanizmy jsou součástí běžné migrační politiky státu, spíše menšího rozsahu a mají permanentní charakter se zaměřením na humanitární případy, programy představují specifická, výjimečná opatření přijatá na základě mimořádné legislativy, probíhají v omezeném časovém úseku a obvykle pokrývají větší množství osob – většinou pracující migranty v neregulérní situaci. Kritéria programů jsou jasně definovaná a relativně transparentní, nejčastěji mezi ně patří vymezená délka pobytu v zemi před určitým datem (de facto) a důkaz zaměstnání. Naopak kritéria a postupy mechanizmů jsou často definována obšírněji, což ponechává velký prostor pro správní uvážení při posuzování individuálních žádostí.

Externí odkazy

This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.