Rebutia violaciflora

Stonky jednotlivé až málo odnožující, těla polokulovitá, někdy až kulovitá, asi 20 mm široká, v kultuře často výrazně větší, temeno zřetelně snížené, pokožka žlutozelená. Žebra zcela rozložená do plochých, okrouhlých hrbolků; areoly malé, okrouhlé, asi 1 mm v průměru, žlutobíle plstnaté. Okrajových trnů asi 20, štětinovité, tuhé, paprskovitě odstávající, 3 – 25 mm dlouhé, zlatohnědé až kaštanově hnědé, někdy také světlejší; středové trny těžko odlišitelné, poněkud silnější. Květy 30 - 35 mm dlouhé a 25 - 30 mm široké; květní lůžko kulovité, asi 3 mm široké, vně karmínově zbarvené, s trojúhelníkovitými, 1 mm velkými, nahnědlými šupinkami a velmi krátkou vlnatou plstí v jejich paždí; květní trubka krátce nálevkovitá, asi 10 mm dlouhá, dole 2 mm, nahoře 7 mm široká, růžově nahnědlá, s 2 – 6 mm dlouhými a 1 – 2 mm širokými, načervenale hnědými, nahými, špičatými šupinami; vnější okvětní plátky špičatě kopinaté, s ostnitou špičkou, purpurově růžové; vnitřní okvětní plátky oválně kopinaté, s ostnitou špičkou, 15 mm dlouhé, 6 mm široké, purpurově růžové; nitky bílé, 5 – 10 mm dlouhé, prašníky malé, kulovité, žluté; čnělka volně stojící, 20 mm dlouhá, tenká, růžově načervenalá až bělavá, s 5 nažloutlými až bělavými, 2 – 3 mm dlouhými rameny blizny. Plod kulovitý, asi 6 mm široký, oranžově žlutý, později hnědnoucí, vysychající a nepravidelně praskající. Semena podlouhle čepičkovitá, asi 1 mm dlouhá, s lesklou, černou, jemně bradavčitou testou a velkým, bílým hilem.

R. violaciflora je nápadná rebucie, rostliny známé z našich sbírek vykazují řadu rozdílů jak ve vzhledu těla a otrnění, tak i květů, které jsou většinou dědičně stálé a vztahují se k délce a vybarvení trnů i barvě a do určité míry i velikosti květů. Řadu těchto odchylek rozšiřoval již A.V. Frič pod zvláštními jmény, která zůstala zachována v našich sbírkách dodnes, i bez platného popisu, např. R. graessneri, R. pseudograessneri, jiná dosud se objevující jména mají původ u C. Backeberga, např. R. violaciflora var. luteispina, i dalších sběratelů, případně se týkají sbírkových odchylek. Dědičně stálé odchylky, zejména ve vztahu k délce a barvě otrnění, jsou navíc silně ovlivňovány i podmínkami kultury. Z okruhu R. violaciflora byly popsány nejprve jako samostatné druhy R. knuthiana (Backeberg, 1935) s delšími karmínově červenými květy a R. carminea (Buining, 1941) s tmavším odstínem vybarvení těla, trnů i květů a početnějšími okvětními lístky. Oba tyto taxony jsou nyní chápány jako součást R. violaciflora, ať už je ona sama brána jako samostatný druh nebo vnitrodruhový taxon R. minuscula, a hodnoceny většinou jako variety nebo formy. Nověji byly jako R. violaciflora označeny sběry KK 840 a WR 681.

R. violaciflora pochází ze severní Argentiny z provincie Salta. Jako místo nálezu původních Backebergových rostlin bylo uvedeno Quebrada Escoipe, v nadmořské výšce kolem 3000 m. Stejně byl označen i původ sběru KK 840 (Argentina, Salta, Escoipe, 3100 m), u sběru WR 681 bylo jako místo původu uvedeno Argentina, Salta, Yacones.

Příbuzenský okruh R. violaciflora zahrnuje zajímavé rostliny, které jsou charakteristické svými fialově růžovými až fialově červenými květy v různé sytosti. Sytost vybarvení květů často koresponduje s barvou trnů, linie se světlými květy mají většinou také jen nažloutlé nebo nahnědlé otrnění, naopak rostliny s tmavěji zbarvenými květy mají většinou i tmavé, výrazně hnědé otrnění. V této souvislosti je vhodné se zmínit o rostlinách, které se občas vyskytují ve sbírkách, a které na rozdíl od většiny klonů R. violaciflora, výrazně samosprašných, vytvářejí samy semena jen vzácně nebo podmíněně. Mají většinou velmi světlé vybarvení květů i trnů a zdají se vytvářet přechod mezi samosprašnou R. violaciflora a cizosprašnou R. kariusiana. Kromě toho se však ve sbírkách vyskytovaly i rostliny, které ve vzhledu těla i otrnění zřetelně ukazovaly na příslušnost k R. violaciflora a přesto je jejich samosprašnost přinejmenším sporná. S R. violaciflora, jak to odpovídá poměrně širokému rozpětí některých znaků, je spojována řada jmen, pocházejících asi již od dob Friče a Backeberga, které lze ještě občas nalézt i ve sbírkách. Tato jména nebyla spojena s platnými popisy, ale většinou určitým způsobem charakterizovala danou odchylku. Uvést lze R. violaciflora var. stellata, R. violbrunipina, R. violsalmonea, R. violaciflora var. brunispina, R. violaciflora var. longispina, R. violaciflora var. lucida, R. violaciflora var. minima.

R. violaciflora je pěstitelsky vděčná rostlina, kterou je možné doporučit i pro začátečníky. Její nápadné květy, které se pravidelně objevují na docela mladých rostlinách, nelze přehlédnout. Samosprašnost květů podporuje poměrně častou nabídku semen, semena dobře klíčí a rostliny dosahují květuschopnosti již ve 2 nebo 3 letech. Starší rostliny často vykvétají současně více květy, které mohou vytvářet i celý věneček. Roubování je zcela zbytečné, i když na silných podložkách mohou rostliny kvést ještě bohatěji, ale také růst stonků a odnožování pak bývá podstatně silnější.