Rebutia heliosa teresae

Stonky jednotlivé, ve stáří občas, v kultuře více odnožující, polokulovité až krátce válcovité, až 40 mm vysoké a 25 – 35 mm široké, se zřetelným řepovitým kořenem, sníženým temenem a světle šedozelenou pokožkou. Žeber asi 21, zcela rozložená do spirálovitě uspořádaných, málo výrazných, 0,5 – 1 mm vysokých hrbolků; areoly protáhlé, umístěné na vrcholu hrbolků, až 2 mm dlouhé a 0,8 mm široké, rezavě hnědě plstnaté. Okrajových trnů 12 – 14, tenké, sklovitě bílé, více paprskovitě uspořádané, přilehlé, do stran a dolů směřující, 1,5 – 2,5 mm dlouhé, boční nejdelší a navzájem se překrývající; středové trny nepřítomné.

Květy vznikající ze starších areol na bázi těla, 40 – 50 mm dlouhé, 45 – 55 mm široké, nálevkovité, jasně červené; květní lůžko až 3 mm široké, olivově hnědé, s několika šupinami s málo početnými, bílými, až 4 mm dlouhými vlasy v jejich paždí; květní trubka 20 – 25 mm dlouhá a 3 – 4 mm široká, červenohnědá, s několika blanitými šupinami s několika bělavými vlásky v jejich paždí; vnější okvětní lístky kopinaté, až 25 mm dlouhé a 5 mm široké, špičaté, celokrajné až mírně roztřepené, jasně červené, s fialovým odstínem nebo fialovým středovým proužkem, vnitřní okvětní lístky stejného tvaru i velikosti, jasně červené, v jícnu světlejší, až žlutobílé; nitky často až do 1/3 srostlé, bělavé, prašníky žlutobílé; čnělka a blizna s 5 – 8 až 3 mm dlouhými rameny žlutobílé. Plod ploše kulovitá bobule, 2 – 3 mm široká, hnědočervená s vysychajícím oplodím. Semena vejčitá, asi 1 mm velká a 0,8 mm široká, s bazálním hilem širokým asi 0,6 mm, testa jemně bradavčitá, matná, černohnědá.

Rebutia heliosa subsp. teresae vykazuje jen velmi malou variabilitu ve všech znacích u všech dosud existujících sběrů. Ty pocházejí od Karla Knížete, který tuto zajímavou rostlinu objevil již roku 1971 a označil ji svými sběrovými čísly KK 1724 a 1925. Nově byla rostlina náhodně nalezena znovu roku 2004, tento sběr, ze kterého byl vybrán typ, nese sběrové číslo SE 227.

Typová lokalita R. heliosa subsp. teresae, odkud pochází sběr SE 227, leží v provincii Cercado (Bolívie, departament Tarija), asi 35 km severovýchodně od Tarija u cesty do Narvaez, v nadmořské výšce 2280 m. Rostliny zde rostou na příkrých skalních stěnách, ve štěrbinách vyplněných humusem, mezi trsy nízkých trav a mechů. Populace zde vyskytujících se rostlin není příliš početná. Holotyp je uložen v herbáři UK Praha (PRC). Z nepříliš vzdálených míst mají pocházet i sběry K. Knížete – u KK 1724 bylo jako místo původu uvedeno Bolívie, departament Tarija, Nogales, 2800m, u KK 1925 Bolívie, departament Tarija, Las Cajas, 2600 m.

Kulturní rostliny pocházející z původních sběrů K. Knížete je možno pod provizorním jménem R. teresae případně R. theresae jednotlivě v některých sbírkách nalézt dodnes, někdy již v několikáté generaci z opakovaných výsevů. Zmínku o tomto provizorním jménu nalezneme i v práci J. Pilbeama, kde je rostlina srovnávána s kulturním mezidruhovým hybridem R. heliosa x R. albiflora, který byl vypěstován v Anglii a šířen dále pod označením Rebutia cv. Sunrise a občas ho můžeme nalézt i v našich sbírkách. Ve vzhledu těla a otrnění zde lze skutečně nalézt určitou podobnost, ale stonky jsou podstatně menší, vzrůst trsovitý, a květy jsou mnohem menší, tvarem i barvou připomínají více R. albiflora. Tento kulturní hybrid však nemá s R. heliosa subsp. teresae nic společného.

Rostliny příbuzenského okruhu R. heliosa vytvářejí silné řepovité kořeny, které jsou v porovnání s většinou druhů rodu Rebutia přece jen poněkud choulostivější. To se do značné míry týká i R. heliosa subsp. teresae, kde jsou řepovité kořeny někdy poněkud méně vyvinuté. Přesto je jistější určitá opatrnost co se týče zálivky i substrátu, který by měl být mírně kyselý, hrubší a dobře propustný, bez příměsi nezetlelých organických součástí. Zálivka je vhodná nárazová, vždy až po předchozím vyschnutí a s omezením v době vrcholících letních veder. V době zimního klidu lze doporučit úplné sucho a teploty 5 – 10 °C.

Rostliny kvetou na jaře, začátek vegetace je při správné kultuře zahájen právě násadou poupat a teprve následně zálivkou a napitím rostlin. Veliké, jasně červené květy jsou výrazně cizosprašné, k tvorbě semen je nutné jejich sprášení pylem z květů odlišného exempláře. Vegetativní rozmnožování z odnoží, které rostliny v kultuře občas vytvářejí, je rovněž možné, při dostatečné velikosti odnože po určité době vytvoří vlastní kořeny nebo je lze naroubovat na vhodnou podnož (Eriocereus jusbertii, Trichocereus spachianus, Cereus peruvianus).