Rasa a inteligence

Alfred Binet (1857–1911), vynálezce prvního testu inteligence

První praktický test inteligence vyvinul v letech 1905-1908 Alfred Binet ve Francii pro účely školního rozřazování dětí. Binet varoval, že výsledky jeho testu by neměly být považovány za měřítko vrozené inteligence nebo používány k trvalému označení jednotlivců.[4] Binetův test byl přeložen do angličtiny a revidován v roce 1916 Lewisem Termanem (který zavedl bodové hodnocení výsledků testu IQ) a publikován pod názvem Stanford-Binet Intelligence Scales. V roce 1916 Terman napsal, že Mexičané, Afroameričané a původní obyvatelé Ameriky mají "mentální tupost, která se zdá být rasová nebo přinejmenším vlastní rodině, z níž pocházejí".[5]

Americká armáda používala k hodnocení odvedenců do první světové války jinou sadu testů, kterou vypracoval Robert Yerkes. Na základě údajů armády napsali významní psychologové a eugenici, jako například Henry H. Goddard, Harry H. Laughlin a princetonský profesor Carl Brigham, že lidé z jižní a východní Evropy jsou méně inteligentní než rodilí Američané nebo přistěhovalci ze severských zemí a že černí Američané jsou méně inteligentní než bílí Američané.[6] Výsledky byly široce propagovány lobby protiimigračních aktivistů, včetně ochránce přírody a teoretika vědeckého rasismu Madisona Granta, který považoval tzv. nordickou rasu za nadřazenou, ale ohroženou kvůli přistěhovalectví "podřadných plemen". Psycholog Carl Brigham ve svém vlivném díle A Study of American Intelligence (Studie americké inteligence) použil výsledky armádních testů k obhajobě přísnější imigrační politiky, která by omezila přistěhovalectví do zemí považovaných za příslušníky "nordické rasy".[7]

Ve 20. letech 20. století přijaly některé státy USA eugenické zákony, například zákon o rasové integritě ve Virginii z roku 1924, který zavedl pravidlo jedné kapky (rasové čistoty) jako zákon. Mnoho vědců reagovalo na eugenická tvrzení, která spojovala schopnosti a morální charakter s rasovým nebo genetickým původem, negativně. Poukazovali na podíl prostředí (např. mluvení angličtinou jako druhým jazykem) na výsledcích testů.[8] V polovině 30. let 20. století se mnoho psychologů v USA přiklonilo k názoru, že dominantní roli ve výsledcích IQ testů hrají faktory prostředí a kultury. Psycholog Carl Brigham odmítl své vlastní dřívější argumenty a vysvětlil, že si uvědomil, že testy nejsou měřítkem vrozené inteligence.

Diskuse o této otázce ve Spojených státech, zejména ve spisech Madisona Granta, ovlivnily tvrzení německých nacistů, že "Seveřané" jsou "nadřazenou rasou".[9] S tím, jak se nálady americké veřejnosti měnily v neprospěch Němců, začala být tvrzení o rasových rozdílech v inteligenci stále více považována za problematická.[10] Antropologové jako Franz Boas, Ruth Benedictová a Gene Weltfish udělali mnoho pro to, aby prokázali, že tvrzení o rasové hierarchii inteligence jsou nevědecká. Nicméně mocná eugenická a segregační lobby financovaná převážně textilním magnátem Wickliffem Draperem nadále používala studie inteligence jako argument pro eugeniku, segregaci a protiimigrační zákony.[11]

Když v 50. letech 20. století došlo k desegregaci amerického Jihu, znovu se objevila debata o inteligenci černochů. Audrey Shueyová, financovaná Draperovým pionýrským fondem, zveřejnila novou analýzu Yerkesových testů, v níž dospěla k závěru, že černoši mají skutečně nižší intelekt než běloši. Tuto studii využili zastánci segregace k argumentaci, že je pro černošské děti výhodné vzdělávat se odděleně od nadřazených bílých dětí.[12] V 60. letech 20. století byla debata oživena, když William Shockley veřejně obhajoval názor, že černošské děti nejsou od přírody schopné učit se stejně dobře jako děti bílé.[13] Podobné názory vyjádřil Arthur Jensen ve svém článku v Harvard Educational Review "How Much Can We Boost IQ and Scholastic Achievement?", v němž zpochybnil hodnotu kompenzačního vzdělávání afroamerických dětí.[14] Domníval se, že špatné vzdělávací výsledky v těchto případech odrážejí spíše genetickou příčinu než nedostatek podnětů doma nebo jiné faktory prostředí.[15][16]

Další oživení veřejné debaty nastalo po vydání knihy The Bell Curve (1994) Richarda Herrnsteina a Charlese Murraye, která podpořila Jensenův obecný názor.[17] Prohlášení na podporu Herrnsteina a Murrayho s názvem "Mainstreamová věda o inteligenci" bylo zveřejněno v deníku The Wall Street Journal s 52 podpisy. Kritické ohlasy vyvolalo také prohlášení The Bell Curve s názvem "Intelligence: (1995), Inequality by Design (1996) a druhém vydání knihy The Mismeasure of Man (1996) Stephena Jay Goulda.[18][19]

Někteří z autorů, kteří navrhují genetické vysvětlení skupinových rozdílů, získali finanční prostředky z fondu Pioneer Fund, který až do své smrti v roce 2012 vedl J. Philippe Rushton.[11][18][20][21][22] Arthur Jensen, který společně s Rushtonem publikoval v roce 2005 přehledový článek, v němž tvrdí, že rozdíl v průměrném IQ černochů a bělochů je částečně způsoben genetikou,[23] obdržel od Pioneer Fund 1,1 milionu dolarů.[24] Podle Ashleyho Montagua je "Arthur Jensen z Kalifornské univerzity, který je v bibliografii knihy The Bell Curve citován třiadvacetkrát, hlavní autoritou knihy o intelektuální méněcennosti černochů."[25]

Southern Poverty Law Center řadí Pioneer Fund na seznam nenávistných skupin s odkazem na jeho historii, financování rasového a zpravodajského výzkumu a vazby na rasistické osoby.[26] Jiní vědci kritizovali Pioneer Fund za propagaci vědeckého rasismu, eugeniky a nadřazenosti bílé rasy.[11][27][28]

Pojem inteligence a míra její měřitelnosti jsou předmětem diskusí. Neexistuje shoda na tom, jak inteligenci definovat, a není ani všeobecně přijímáno, že ji lze smysluplně měřit pomocí jediného čísla.[29] Opakovaně se objevuje kritika, že různé společnosti oceňují a podporují různé druhy dovedností, a proto je pojem inteligence kulturně proměnlivý a nelze jej v různých společnostech měřit podle stejných kritérií. Někteří kritici proto tvrdí, že nemá smysl navrhovat vztahy mezi inteligencí a jinými proměnnými.[30]

Korelace mezi výsledky různých typů testů IQ vedly anglického psychologa Charlese Spearmana k tomu, že v roce 1904 navrhl existenci základního faktoru, který označil jako "g" nebo "obecná inteligence", což je vlastnost, která má být vrozená. Mezi novější zastánce tohoto názoru patří Arthur Jensen.[31] Tento názor však vyvrací řada studií, které ukazují, že vzdělání a změna prostředí mohou výrazně zlepšit výsledky IQ testů.[32]

Jiní psychometrici tvrdí, že bez ohledu na to, zda existuje obecný inteligenční faktor, závisí výkon v testech v rozhodující míře na znalostech získaných na základě předchozího kontaktu s typy úloh, které tyto testy obsahují. To znamená, že srovnání výsledků testů mezi osobami s velmi rozdílnými životními zkušenostmi a kognitivními návyky neodhaluje jejich relativní vrozený potenciál.[33]

Většina antropologů dnes považuje rasu spíše za sociopolitický než biologický fenomén,[34] což podporuje i rozsáhlý genetický výzkum.[35] V současné době převládá ve společenských vědách a biologii názor, že rasa je sociální konstrukt založený na lidových ideologiích, které vytvářejí skupiny na základě sociálních rozdílů a povrchních fyzických znaků.[36] Sternberg, Grigorenko a Kidd (2005) uvádějí: "Rasa je sociálně konstruovaný, nikoli biologický pojem. Vychází z touhy lidí klasifikovat."[30] Koncept lidských "ras" jako přirozených a samostatných dělení v rámci lidského druhu odmítla i Americká antropologická asociace. Oficiální stanovisko AAA, přijaté v roce 1998, uvádí, že pokrok ve vědeckém poznání "jasně ukázal, že lidské populace nejsou jednoznačné, jasně ohraničené, biologicky odlišné skupiny" a že "jakýkoli pokus o stanovení hranic dělení mezi biologickými populacemi [je] svévolný a subjektivní".[37] V novějším prohlášení Americké asociace fyzických antropologů (2019) se uvádí, že "rasa neposkytuje přesnou reprezentaci lidské biologické variability. Nikdy nebyla přesná a zůstává nepřesná i při odkazování na současné lidské populace. Lidé nejsou biologicky rozděleni na odlišné kontinentální typy nebo rasové genetické shluky".[38]

Ve studiích lidské inteligence se rasa téměř vždy určuje spíše na základě vlastních výpovědí než analýzou genetických charakteristik. Podle psychologa Davida Rowea je ve studiích rasových rozdílů preferovanou metodou pro klasifikaci rasy sebehodnocení, protože klasifikace založená pouze na genetických markerech ignoruje "kulturní, behaviorální, sociologické, psychologické a epidemiologické proměnné", které odlišují rasové skupiny.[39] Hunt a Carlson s tím nesouhlasili a napsali, že "přesto je sebeidentifikace překvapivě spolehlivým vodítkem pro určení genetického složení", přičemž citovali studii Tanga a kol. (2005).[40] Sternberg a Grigorenko zpochybnili Huntovu a Carlsonovu interpretaci Tangových výsledků jako podporu názoru, že rasové dělení je biologické; "Tangovi a spol. šlo spíše o to, že dávný geografický původ spíše než současné bydliště souvisí se sebeidentifikací, a ne o to, že tato sebeidentifikace je důkazem existence biologické rasy."[41]

Antropolog C. Loring Brace[42] a genetik Joseph Graves rovněž nesouhlasí s názorem, že shluková analýza a korelace mezi rasou udávanou samotnými uživateli a genetickým původem podporují představu biologických ras.[43] Tvrdí, že i když je možné najít biologické a genetické rozdíly, které zhruba odpovídají skupinám obvykle definovaným jako rasy, platí to téměř pro všechny geograficky odlišné populace. Struktura shluků genetických dat závisí na výchozích hypotézách výzkumníka a na populacích, z nichž se odebírají vzorky. Pokud se odebírají vzorky kontinentálních skupin, shluky se stanou kontinentálními; pokud by se zvolily jiné vzorce vzorkování, shluky by byly jiné. Kaplan 2011 dochází k závěru, že rozdíly v jednotlivých frekvencích alel lze sice použít k identifikaci populací, které volně odpovídají rasovým kategoriím běžným v západním společenském diskurzu, ale tyto rozdíly nemají větší biologický význam než rozdíly zjištěné mezi jakýmikoliv lidskými populacemi (např. Španělé a Portugalci).

V USA mají osoby, které se označují za Asiaty, obecně vyšší skóre v testech IQ než běloši, kteří mají vyšší skóre než Hispánci, kteří mají vyšší skóre než Afroameričané. Nicméně větší rozdíly ve výsledcích IQ existují v rámci jednotlivých etnických skupin než mezi nimi.[47] Metaanalýza výsledků 6 246 729 účastníků testovaných na kognitivní schopnosti nebo nadání z roku 2001 zjistila, že rozdíl v průměrných výsledcích mezi černochy a bělochy činí 1,1 standardní odchylky. Shodné výsledky byly zjištěny u přijímacích testů na vysoké školy a univerzity, jako je Scholastic Aptitude Test (N = 2,4 milionu) a Graduate Record Examination (N = 2,3 milionu), a také u testů uchazečů o zaměstnání ve firmách (N = 0,5 milionu) a v armádě (N = 0,4 milionu).[48]

V reakci na kontroverzní knihu The Bell Curve z roku 1994 vytvořila Americká psychologická asociace (APA) pracovní skupinu jedenácti odborníků, která vydala zprávu s názvem "Inteligence - známé a neznámé" (Intelligence Knowns and Unknowns).[44] Pokud jde o skupinové rozdíly, zpráva znovu potvrdila shodu na tom, že rozdíly uvnitř skupin jsou mnohem větší než rozdíly mezi skupinami a že tvrzení o etnických rozdílech v inteligenci by měla být pečlivě zkoumána, neboť taková tvrzení byla používána k ospravedlnění rasové diskriminace. Zpráva rovněž uznala problémy s používanými rasovými kategoriemi, neboť tyto kategorie nejsou ani důsledně uplatňovány, ani nejsou homogenní (viz také rasa a etnicita ve Spojených státech).[44]

Ve Spojeném království mají některé africké skupiny vyšší průměrné výsledky vzdělání a standardizovaných testů než celková populace. V letech 2010-2011 měli bílí britští žáci o 2,3 % nižší pravděpodobnost, že získají 5 známek A*-C na GCSE, než je celostátní průměr, zatímco u žáků nigerijského původu byla tato pravděpodobnost o 21,8 % vyšší než průměr, u žáků ghanského původu o 5,5 % vyšší než průměr a u žáků sierraleonského původu o 1,4 % vyšší než průměr. U dalších dvou afrických etnických skupin, o nichž byly k dispozici údaje, byla pravděpodobnost 23,7 % pod průměrem u osob somálského původu a 35,3 % pod průměrem u osob konžského původu.[49] V roce 2014 měli černošští afričtí žáci z 11 jazykových skupin v Anglii vyšší pravděpodobnost, že projdou klíčovou fází 2 matematiky 4+, než je celostátní průměr. Celkově byla průměrná úspěšnost podle etnické příslušnosti 86,5 % u bílých Britů (N = 395 787), zatímco u černošských Afričanů (N = 18 497) činila 85,6 %. Nicméně několik černoafrických jazykových skupin, včetně Jorubů, Igbů, Hausů, Akanů, Gaů, Svahilů, Edoů, Eweů, Amharů a anglicky mluvících Afričanů, mělo průměrnou míru úspěšnosti vyšší než průměr bílých Britů (celkem N = 9 314), přičemž Hausové, Igbové, Jorubové a Amharové měli průměrnou míru úspěšnosti vyšší než 90 % (N = 2 071).[50] V letech 2017-2018 činil podíl žáků, kteří dosáhli silného prospěchu (známka 5 nebo vyšší) z angličtiny a matematiky GCSE (v klíčové fázi 4), 42,7 % u bělochů (N = 396 680) a 44,3 % u černošských Afričanů (N = 18 358).[51]

V průběhu 20. století se hrubé skóre v testech IQ zvyšovalo; tento nárůst skóre je znám jako "Flynnův efekt", pojmenovaný po Jamesi R. Flynnovi. Ve Spojených státech byl tento nárůst kontinuální a přibližně lineární od prvních let testování až do roku 1998, kdy se nárůst zastavil a v některých testech dokonce došlo k poklesu skóre. Například průměrné výsledky černochů v některých testech IQ v roce 1995 byly stejné jako výsledky bělochů v roce 1945.[52] Jedna dvojice akademiků to formulovala takto: "Typický Afroameričan má dnes pravděpodobně o něco vyšší IQ než prarodiče současného průměrného bílého Američana."[53]

Flynn tvrdil, že vzhledem k tomu, že k těmto změnám došlo mezi jednou a druhou generací, je velmi nepravděpodobné, že by genetické faktory mohly být příčinou zvyšujícího se skóre, které pak muselo být způsobeno faktory prostředí. Význam Flynnova efektu v diskusi o příčinách rozdílů v IQ mezi černochy a bělochy spočívá v tom, že ukazuje, že faktory prostředí mohou způsobit změny ve výsledcích testů na škále 1 směrodatné odchylky. O tom se dříve pochybovalo.[54]

Odděleným jevem od Flynnova efektu bylo zjištění, že v posledních desetiletích 20. století se rozdíly v IQ postupně zmenšovaly, protože černošští účastníci testů dosahovali vyššího průměrného skóre než bělošští účastníci testů. Například Vincent v roce 1991 uvedl, že rozdíl v IQ mezi černochy a bělochy se mezi dětmi snižuje, ale mezi dospělými zůstává konstantní.[55] Podobně studie Dickense a Flynna z roku 2006 odhaduje, že rozdíl mezi průměrným skóre černochů a bělochů se mezi lety 1972 a 2002 snížil asi o 5 až 6 bodů IQ, tedy asi o třetinu.[32] Ve stejném období se také snížily rozdíly v dosaženém vzdělání. Recenze Flynna a Dickense, Mackintoshe a Nisbetta a kol. považují postupné zmenšování rozdílu za fakt.[32][56][57]

Procento dětí ve věku 1-5 let s hladinou olova v krvi nejméně 10 µg/dl. Černošské a hispánské děti mají mnohem vyšší hladiny než děti bílé. Zvýšení hladiny olova v krvi o 10 µg/dl ve 24 měsících je spojeno s poklesem IQ o 5,8 bodu.[58] Přestože se průměrné geometrické hladiny olova v krvi (GM BLL) snižují, zpráva CDC (2002) uvádí, že: "Nicméně GM BLL u černošských dětí bez hispánské příslušnosti zůstává vyšší než u mexicko-amerických a bělošských dětí bez hispánské příslušnosti, což naznačuje, že rozdíly v riziku expozice stále přetrvávají".[59]

Environmentální faktory, včetně expozice olovu v dětství, nízké míry kojení a špatné výživy, významně souvisejí se špatným kognitivním vývojem a fungováním.[58][60][61][62] Například vystavení olovu v dětství, které je spojeno s domy v chudších oblastech, je spojeno s průměrným poklesem IQ o 7 bodů a nedostatek jódu způsobuje pokles IQ v průměru o 12 bodů.[63][64] Taková poškození mohou být někdy trvalá, jindy mohou být částečně nebo zcela kompenzována pozdějším růstem. První dva roky života jsou kritické pro podvýživu, jejíž důsledky jsou často nevratné a zahrnují špatný kognitivní vývoj, vzdělavatelnost a budoucí ekonomickou produktivitu. Afroamerická populace ve Spojených státech je statisticky častěji vystavena mnoha škodlivým environmentálním faktorům, jako jsou horší sousedství, školy, výživa a prenatální a postnatální zdravotní péče.[65][66] Mackintosh poukazuje na to, že kojenecká úmrtnost je u amerických černochů přibližně dvakrát vyšší než u bělochů a nízká porodní hmotnost je dvakrát častější. Zároveň je u bělošských matek dvakrát vyšší pravděpodobnost, že budou své děti kojit, a kojení koreluje s IQ dětí s nízkou porodní hmotností. Tímto způsobem je mezi oběma skupinami nerovnoměrně rozložena celá řada faktorů souvisejících se zdravím, které ovlivňují IQ.[56]

Kodaňský konsenzus z roku 2004 konstatoval, že nedostatek jódu i železa se podílí na zhoršeném vývoji mozku, což může postihnout obrovské množství lidí: odhaduje se, že nedostatkem jódu je postižena třetina celkové světové populace. Odhaduje se, že v rozvojových zemích trpí 40 % dětí ve věku do čtyř let anémií z důvodu nedostatečného množství železa ve stravě.[67]

Jiní vědci zjistili, že samotná úroveň výživy má významný vliv na inteligenci populace a že Flynnův efekt může být způsoben zvyšující se úrovní výživy na celém světě. Sám James Flynn se proti tomuto názoru ohradil.

Podle některých nedávných výzkumů může být důležitým faktorem vysvětlujícím rozdíly v IQ mezi různými oblastmi světa zpomalení vývoje mozku způsobené infekčními chorobami, z nichž mnohé jsou častější u nebělošské populace.[68] Výsledky tohoto výzkumu, které ukazují souvislost mezi IQ, rasou a infekčními chorobami, se vztahují i na rozdíly v IQ v USA, což naznačuje, že se může jednat o důležitý environmentální faktor.[69] Rovněž se předpokládá, že "Flynnův efekt může být částečně způsoben poklesem intenzity infekčních nemocí s rozvojem národů".

Metaanalýza Světové zdravotnické organizace z roku 2013 zjistila, že po kontrole IQ matky bylo kojení spojeno s nárůstem IQ o 2,19 bodu. Autoři naznačují, že tento vztah je kauzální, ale uvádějí, že praktický význam tohoto přírůstku je sporný; vyzdvihují však jednu studii naznačující souvislost mezi kojením a studijními výsledky v Brazílii, kde "délka kojení nevykazuje výraznou variabilitu podle socioekonomického postavení".[70] Colen a Ramey (2014) podobně zjistili, že kontrola srovnávání sourozenců v rámci rodin, nikoliv mezi rodinami, snižuje korelaci mezi stavem kojení a skóre WISC IQ téměř o třetinu, ale dále zjistili, že vztah mezi délkou kojení a skóre WISC IQ je nevýznamný. Naznačují, že "většina příznivých dlouhodobých účinků, které jsou obvykle připisovány kojení jako takovému, může být primárně způsobena selekčními tlaky na způsoby kojení podle klíčových demografických charakteristik, jako je rasa a socioekonomický status." Reichman odhaduje, že ne více než 3 až 4 % rozdílu mezi IQ černochů a bělochů lze vysvětlit rozdíly mezi černochy a bělochy v nízké porodní hmotnosti.[71]

Několik studií navrhlo, že velkou část tohoto rozdílu lze přičíst rozdílům v kvalitě vzdělání.[72] Jako jedna z možných příčin rozdílů v kvalitě vzdělání mezi rasami byla navržena rasová diskriminace ve vzdělávání.[73] Podle práce Haly Elhowerisové, Kagenda Mutua, Negmeldina Alsheikha a Pauline Hollowayové bylo rozhodování učitelů o zařazení žáků do vzdělávacích programů pro nadané a talentované částečně ovlivněno etnickým původem žáků.[74]

Projekt Abecedarian Early Intervention, intenzivní projekt předškolního vzdělávání, také dokázal u černošských dětí, které se ho účastnily, dosáhnout průměrného zvýšení IQ ve věku 21 let o 4,4 bodu ve srovnání s kontrolními skupinami.[60] Arthur Jensen souhlasil s tím, že projekt Abecedarian prokázal, že vzdělání může mít významný vliv na IQ, ale zároveň prohlásil, že žádný vzdělávací program dosud nedokázal snížit rozdíl mezi IQ černochů a bělochů o více než třetinu, a že tedy rozdíly ve vzdělání pravděpodobně nejsou jeho jedinou příčinou.[75]

Série studií Josepha Fagana a Cynthie Hollandové měřila vliv předchozího vystavení kognitivním úlohám, které jsou součástí testů IQ, na výkon v testu. Předpokládali, že rozdíl v IQ je důsledkem nižšího vystavení úlohám využívajícím kognitivní funkce, které se obvykle vyskytují v testech IQ u afroamerických účastníků testů, a proto před testem IQ připravili skupinu Afroameričanů na tento typ úloh. Výzkumníci zjistili, že mezi Afroameričany a bělošskými účastníky testů nebyl následně žádný rozdíl ve výkonu. Daley a Onwuegbuzie docházejí k závěru, že Fagan a Holland dokazují, že "rozdíly ve znalostech černochů a bělochů v položkách inteligenčních testů mohou být smazány, pokud je jim poskytnuta rovná příležitost k seznámení se s testovanými informacemi".[76] Podobně argumentuje David Marks, který tvrdí, že rozdíly v IQ dobře korelují s rozdíly v gramotnosti, což naznačuje, že rozvoj gramotnosti prostřednictvím vzdělávání vede ke zvýšení výkonu v IQ testech.

Studie z roku 2003 zjistila, že dvě proměnné - stereotypní hrozba a stupeň dosaženého vzdělání otců dětí - částečně vysvětlují rozdíly ve výsledcích testů kognitivních schopností mezi černochy a bělochy, což zpochybňuje hereditariánský názor, že jsou důsledkem neměnných genetických faktorů.

Bylo prokázáno, že různé aspekty socioekonomického prostředí, v němž jsou děti vychovávány, částečně korelují s rozdílem v IQ, ale nevysvětlují celý rozdíl.[77] Podle přehledu z roku 2006 představují tyto faktory o něco méně než polovinu jedné směrodatné odchylky.

Další výzkum se zaměřil na různé příčiny rozdílů v rámci skupin s nízkým socioekonomickým statusem (SES) a skupin s vysokým SES. V USA tvoří genetické rozdíly ve skupinách s nízkým SES menší část rozptylu IQ než v populacích s vysokým SES. Takové účinky předpovídá bioekologická hypotéza, podle níž se genotypy mění na fenotypy prostřednictvím neaditivních synergických účinků prostředí. Nisbett et al. (2012a) naznačují, že jedinci s vysokým SES mají větší pravděpodobnost, že budou schopni plně rozvinout svůj biologický potenciál, zatímco jedinci s nízkým SES budou pravděpodobně ve svém vývoji brzděni nepříznivými podmínkami prostředí. Tentýž přehled rovněž poukazuje na to, že studie o adopci jsou obecně zkreslené ve smyslu zahrnutí pouze adoptivních rodin s vysokým a středním SES, což znamená, že budou mít tendenci nadhodnocovat průměrné genetické účinky. Uvádějí také, že studie adopcí z rodin s nižším sociálním statusem do rodin se středním sociálním statusem ukázaly, že u těchto dětí dochází ke zvýšení IQ o 12 až 18 bodů ve srovnání s dětmi, které zůstávají v rodinách s nízkým SES.[57] Studie z roku 2015 zjistila, že za rozdíly ve výsledcích testů kognitivních schopností mezi černochy a bělochy mohou faktory prostředí (konkrétně příjem rodiny, vzdělání matky, verbální schopnosti/znalosti matky, učební pomůcky v domácnosti, výchovné faktory, pořadí narození dítěte a porodní hmotnost dítěte).[78]

Řada studií dospěla k závěru, že testy IQ mohou být vůči určitým skupinám zkreslené.[79][80][81][82] Platnost a spolehlivost výsledků IQ získaných mimo Spojené státy a Evropu byla zpochybňována, částečně kvůli obtížnosti srovnávání výsledků IQ mezi kulturami.[83][84] Několik výzkumníků tvrdí, že kulturní rozdíly omezují vhodnost standardních testů IQ v neindustrializovaných komunitách.[85]

Zpráva Americké psychologické asociace z roku 1996 uvádí, že inteligenci lze obtížně srovnávat napříč kulturami, a upozorňuje, že rozdílná znalost testových materiálů může vést k podstatným rozdílům ve výsledcích testů; uvádí také, že testy jsou přesnými prediktory budoucích úspěchů černých a bílých Američanů a jsou v tomto smyslu objektivní.[44] Názor, že testy přesně předpovídají budoucí výsledky ve vzdělávání, potvrzuje Nicholas Mackintosh ve své knize IQ and Human Intelligence z roku 1998 a přehled literatury z roku 1999, který vypracovali Brown, Reynolds a Whitaker (1999).[86]

James R. Flynn v přehledu studií na toto téma uvádí, že váha a přítomnost mnoha testových otázek závisí na tom, jaké informace a způsoby myšlení jsou kulturně ceněny.

Podle článku v časopise Intelligence z roku 2008 průzkum ukázal, že většina výzkumníků v oblasti měření inteligence nevěří, že existují spolehlivé důkazy pro tvrzení, že testy IQ jsou rasově nebo kulturně zaujaté.[87] Toto zjištění je podobné jako v průzkumu z roku 2003.

Stereotypní hrozba je obava, že svým chováním člověk potvrdí existující stereotyp skupiny, s níž se identifikuje nebo podle níž je definován; tato obava může následně vést ke zhoršení výkonu.[88] Testovací situace, které zdůrazňují skutečnost, že se měří inteligence, mají tendenci snižovat výsledky jedinců z rasových a etnických skupin, kteří již dosahují v průměru nižších výsledků nebo se u nich nižší výsledky očekávají. Podmínky stereotypní hrozby způsobují větší než očekávané rozdíly v IQ mezi skupinami. Psychometrik Nicholas Mackintosh se domnívá, že není pochyb o tom, že vliv stereotypní hrozby přispívá k rozdílům v IQ mezi černochy a bělochy.[89]

Řada studií prokázala, že systémově znevýhodněné menšiny, jako je afroamerická menšina ve Spojených státech, dosahují ve vzdělávacím systému a v inteligenčních testech obecně horších výsledků než většinové skupiny nebo méně znevýhodněné menšiny, jako jsou přistěhovalci nebo "dobrovolné" menšiny.[44] Vysvětlení těchto zjištění může spočívat v tom, že děti z kastovně podobných menšin nemají kvůli systémovému omezení svých vyhlídek na společenský vzestup "optimismus z úsilí", tj. nemají důvěru, že se jim vyplatí získat dovednosti oceňované většinovou společností, např. dovednosti měřené IQ testy. Mohou dokonce záměrně odmítat určité chování, které je považováno za "chování bílých".[44][90][91] Výzkum publikovaný v roce 1997 naznačuje, že část rozdílů ve výsledcích testů kognitivních schopností mezi černochy a bělochy je způsobena rasovými rozdíly v motivaci k testování.

Někteří výzkumníci naznačují, že stereotypní hrozba by neměla být interpretována jako faktor skutečných rozdílů ve výkonnosti, a upozorňují na možnost publikačního zkreslení. Další kritici se zaměřili na opravu podle nich mylných představ o prvních studiích, které prokázaly velký účinek. Četné metaanalýzy a systematické přehledy však prokázaly významné důkazy o účincích stereotypní hrozby, ačkoli se tento jev vymyká příliš zjednodušené charakteristice. Například jedna metaanalýza zjistila, že u žen "jemné narážky aktivující hrozbu měly největší účinek, následované zjevnými a mírně explicitními narážkami", zatímco u menšin "mírně explicitní narážky aktivující stereotypní hrozbu měly největší účinek, následované zjevnými a jemnými narážkami".

Někteří vědci tvrdí, že studie stereotypní hrozby mohou ve skutečnosti systematicky podceňovat její účinky, protože tyto studie měří "pouze tu část psychologické hrozby, kterou výzkum identifikoval a odstranil. V míře, v jaké neidentifikované nebo neodstraněné psychologické hrozby dále snižují výkonnost, výsledky podhodnocují zkreslení".

Genetik Alan R. Templeton tvrdí, že otázka možného genetického vlivu na rozdíly ve výsledcích testů je zmatená kvůli obecnému zaměření na "rasu" spíše než na populace definované četností genů nebo zeměpisnou blízkostí a kvůli obecnému trvání na formulaci otázky v termínech dědičnosti.[96] Templeton poukazuje na to, že rasové skupiny nepředstavují ani poddruhy, ani odlišné evoluční linie, a proto neexistuje žádný základ pro tvrzení o obecné inteligenci ras. Z tohoto pohledu je hledání možných genetických vlivů na rozdíly ve výsledcích testů mezi černochy a bělochy a priori chybné, protože neexistuje genetický materiál, který by byl společný všem Afričanům nebo všem Evropanům. Mackintosh (2011) nicméně tvrdí, že pomocí genetické shlukové analýzy, která by korelovala frekvence genů u kontinentálních populací, by bylo možné prokázat, že africké populace mají vyšší frekvenci určitých genetických variant, které přispívají k průměrně nižší inteligenci. Taková hypotetická situace by mohla platit, aniž by všichni Afričané nesli stejné geny nebo patřili k jedné evoluční linii. Podle Mackintoshe tedy nelze biologický základ rozdílu a priori vyloučit.

Inteligence je polygenní znak. To znamená, že inteligence je pod vlivem několika genů, možná až několika tisíc. Předpokládá se, že vliv většiny jednotlivých genetických variant na inteligenci je velmi malý, výrazně pod 1 % rozptylu g. Současné studie využívající lokusy kvantitativních znaků přinesly při hledání genů ovlivňujících inteligenci jen malý úspěch. Robert Plomin je přesvědčen, že QTL zodpovědné za variabilitu ve skóre IQ existují, ale vzhledem k jejich malé velikosti účinku budou k jejich odhalení zapotřebí výkonnější analytické nástroje.[97] Jiní tvrdí, že od takového výzkumu nelze rozumně očekávat užitečné odpovědi, dokud se neobjeví porozumění vztahu mezi DNA a lidskými fenotypy.[66] Bylo navrženo několik kandidátních genů, které mají souvislost s inteligencí.[98][99] Přehled kandidátních genů pro inteligenci publikovaný v Deary, Johnson & Houlihan (2009) však nenalezl důkazy o souvislosti mezi těmito geny a obecnou inteligencí a uvádí, že "stále neexistují téměř žádné replikované důkazy týkající se jednotlivých genů, jejichž varianty přispívají k rozdílům v inteligenci".[100] V roce 2001 bylo v časopise Journal of Black Psychology vyvráceno osm hlavních předpokladů, na nichž je založen dědičný pohled na rasu a inteligenci.[101]

V přehledovém článku Sternberga, Grigorenka a Kidda z roku 2005 se uvádí, že se neprokázala souvislost žádného genu s inteligencí, "takže pokusy o přesvědčivou genetickou souvislost rasy s inteligencí nejsou v současné době možné".[102] Hunt (2010, s. 447) s touto kritikou souhlasí a poznamenává, že "je třeba si uvědomit, že nikdy nebyly objeveny žádné geny související s rozdíly v kognitivních schopnostech mezi různými rasovými a etnickými skupinami. Argumentace genetickými rozdíly se nese převážně v duchu nepřímých důkazů. Samozřejmě, že zítra odpoledne mohou být objeveny genetické mechanismy vytvářející rasové a etnické rozdíly v inteligenci, ale zkoumá se toho hodně a zítřek už nějakou dobu nenastal." S tím souhlasí i Mackintosh (2011, s. 344), který poznamenává, že ačkoli bylo prokázáno, že rozdíly v IQ ovlivňuje několik faktorů prostředí, důkazy o genetickém vlivu jsou zanedbatelné. Nisbett et al. v přehledu z roku 2012 (2012a) došli k závěru, že "nebyly objeveny téměř žádné genetické polymorfismy, které by byly konzistentně spojeny s odchylkami IQ v normálním rozmezí". Domnívají se, že celý rozdíl v IQ lze vysvětlit faktory prostředí, u nichž byl dosud prokázán jeho vliv, a Mackintosh považuje tento názor za opodstatněný.

Faktor prostředí, který se liší mezi skupinami, ale ne uvnitř skupin, může způsobit skupinové rozdíly ve znaku, který je jinak stoprocentně dědičný.

Studie inteligence na dvojčatech vykazují vysoké hodnoty dědičnosti. Tyto studie však byly kritizovány za to, že jsou založeny na pochybných předpokladech.[103] V kontextu genetiky lidského chování může být termín "dědičnost" zavádějící, protože nemusí nutně vyjadřovat informace o relativním významu genetických faktorů nebo faktorů prostředí pro rozvoj daného znaku, ani míru, do jaké je tento znak geneticky podmíněn.[104] Argumenty na podporu genetického vysvětlení rasových rozdílů v IQ jsou někdy mylné. Například zastánci hereditarianismu někdy uvádějí jako důkaz, že rasové rozdíly v IQ jsou genetické, selhání známých faktorů prostředí, které tyto rozdíly vysvětlují, nebo vysokou dědičnost inteligence v rámci ras.[105]

Psychometrici zjistili, že inteligence je v rámci populace značně dědičná, přičemž v analyzovaných populacích USA lze 30-50 % rozptylu ve skóre IQ v raném dětství připsat genetickým faktorům a v pozdní adolescenci se tento podíl zvyšuje na 75-80 %.[44][100] V biologii je dědičnost definována jako poměr variability připadající na genetické rozdíly v pozorovatelném znaku k celkové pozorovatelné variabilitě znaku. Dědičnost znaku popisuje podíl variability znaku, který lze připsat genetickým faktorům v rámci určité populace. Dědičnost 1 znamená, že variabilita plně koreluje s genetickou variabilitou, a dědičnost 0 znamená, že mezi znakem a geny není vůbec žádný vztah. V psychologickém testování bývá dědičnost chápána jako míra korelace mezi výsledky testovaného a jeho biologických rodičů. Protože však vysoká dědičnost je pouze korelací mezi dítětem a rodiči, nepopisuje příčiny dědičnosti, které mohou být u lidí buď genetické, nebo environmentální.

Proto vysoká míra dědičnosti neznamená, že je znak geneticky podmíněný nebo neměnný. Kromě toho faktory prostředí, které ovlivňují všechny členy skupiny stejně, nebudou měřeny dědičností a dědičnost znaku se také může v průběhu času měnit v reakci na změny v rozložení genetických faktorů a faktorů prostředí.[44] Vysoká dědičnost neznamená, že veškerá dědičnost je dána geneticky; může být způsobena i rozdíly v prostředí, které ovlivňují pouze určitou geneticky definovanou skupinu (nepřímá dědičnost).[106]

Obrázek vpravo ukazuje, jak dědičnost funguje. V každé ze dvou zahrad je rozdíl mezi vysokými a nízkými kukuřičnými stonky 100% dědičný, protože kukuřičné stonky, které jsou geneticky předurčeny k růstu do výšky, budou vyšší než stonky bez této dispozice. Rozdíl ve výšce mezi stonky kukuřice vlevo a vpravo je však stoprocentně způsoben prostředím, protože je způsoben rozdílným přísunem živin do obou zahrad. Příčiny rozdílů v rámci skupiny a mezi skupinami tedy nemusí být stejné, a to ani při pohledu na znaky, které jsou vysoce dědičné. Noam Chomsky to ve své kritice knihy The Bell Curve dále ilustroval na příkladu nošení náušnic u žen: "Před několika lety, kdy náušnice nosily pouze ženy, byla dědičnost toho, zda mají náušnici, vysoká, protože rozdíly v tom, zda má člověk náušnici, byly způsobeny chromozomálními rozdíly, XX vs. XY." Nikdo zatím nenaznačil, že nošení náušnic nebo kravat máme "v genech"..."

Spearmanova hypotéza tvrdí, že velikost rozdílu mezi černochy a bělochy v testech kognitivních schopností závisí zcela nebo převážně na tom, do jaké míry test měří obecné mentální schopnosti neboli g. Hypotézu poprvé formalizoval Arthur Jensen, který pro její testování navrhl statistickou "metodu korelovaných vektorů". Pokud Spearmanova hypotéza platí, pak kognitivní úlohy s nejvyšším zatížením g jsou úlohy, v nichž jsou rozdíly mezi testovanými černochy a bělochy největší. Jensen a Rushton z toho vyvozují, že příčina g a příčina rozdílů jsou stejné – podle jejich názoru genetické rozdíly.[23]

Mackintosh (2011, s. 338-39) uznává, že Jensen a Rushton prokázali mírnou korelaci mezi g-loadingem, dědičností a rozdílem v testech, ale nesouhlasí s tím, že to dokazuje genetický původ rozdílu. Mackintosh tvrdí, že právě u testů, které Rushton a Jensen považují za testy s nejvyšším g-loadingem a dědičností, jako je Wechslerův test, došlo k největšímu nárůstu výkonnosti černochů v důsledku Flynnova efektu. To pravděpodobně naznačuje, že jsou také nejcitlivější na změny prostředí, což podkopává Jensenův argument, že rozdíl mezi černochy a bělochy je s největší pravděpodobností způsoben genetickými faktory. Mackintosh také tvrdí, že Spearmanova hypotéza, kterou považuje za pravděpodobně správnou, pouze ukazuje, že rozdíl ve výsledcích testů je založen na jakékoliv kognitivní schopnosti, která je pro inteligenci klíčová, ale neukazuje, co je tímto faktorem. Nisbett a další (2012a, s. 146) uvádějí totéž a poznamenávají také, že zvýšení IQ skóre černochů v testech nutně znamená zvýšení g.

Flynn kritizoval Jensenův základní předpoklad, že potvrzení Spearmanovy hypotézy podpoří částečně genetické vysvětlení rozdílů v IQ. Tvrdí, že bez ohledu na to, jaké jsou příčiny průměrných skupinových rozdílů IQ, lze očekávat, že rozdíly budou větší u složitějších úloh. Flynn tedy vidí, že korelace mezi g-náloží a rozdílem ve skóre v testech nenabízí žádné vodítko k příčině rozdílů.

Byla provedena řada studií IQ zaměřených na vliv podobných výchovných podmínek na děti různých ras. Hypotéza předpokládá, že to lze zjistit na základě zkoumání, zda černošské děti adoptované do bělošských rodin vykazovaly nárůst skóre v IQ testech ve srovnání s černošskými dětmi vychovávanými v černošských rodinách. V závislosti na tom, zda se jejich výsledky v testech více podobají výsledkům v biologických nebo adoptivních rodinách, by to mohlo být interpretováno jako podpora buď genetické, nebo environmentální hypotézy. Kritici těchto studií se ptají, zda je prostředí černošských dětí - i když vyrůstají v bělošských rodinách - skutečně srovnatelné s prostředím bělošských dětí. Několik přehledů literatury o studiích adopcí naznačuje, že v tomto typu studií se pravděpodobně nelze vyhnout záměně biologických a environmentálních faktorů. Další kritika Nisbetta et al. (2012a, s. 134) spočívá v tom, že studie adopcí celkově bývají prováděny v omezeném souboru prostředí, většinou v pásmu středně vysokého SES, kde je dědičnost vyšší než v pásmu nízkého SES.

Studie Minnesota Transracial Adoption Study (1976) zkoumala výsledky IQ testů 122 adoptovaných dětí a 143 neadoptovaných dětí vychovávaných ve zvýhodněných bělošských rodinách. Děti byly znovu zkoumány o deset let později.[107][108][109] Studie zjistila vyšší IQ u bělochů ve srovnání s černochy, a to jak ve věku 7 let, tak ve věku 17 let. Scarr a Weinberg, autoři původní studie, uznali existenci matoucích faktorů a nedomnívali se, že by tato studie podporovala dědičnost nebo environmentalismus.[110]

Tři další studie podporují environmentální vysvětlení skupinových rozdílů v IQ:

• Eyferth (1961) studoval nemanželské děti černošských a bílých vojáků umístěných po druhé světové válce v Německu, které pak vychovávaly bílé německé matky, což se stalo známým jako Eyferthova studie. Nezjistil žádné významné rozdíly v průměrném IQ mezi skupinami.
• Tizard et al. (1972) zkoumali černošské (západoindické), bílé a rasově smíšené děti vychovávané v britských dětských domovech s dlouhodobým pobytem. Dva ze tří testů nezjistily žádné významné rozdíly. Jeden test zjistil vyšší skóre u osob jiné než bílé pleti.
• Moore (1986) srovnával černošské a rasově smíšené děti adoptované buď černošskými, nebo bílými středostavovskými rodinami ve Spojených státech. Moore zjistil, že 23 černošských a smíšených dětí vychovávaných bílými rodiči mělo výrazně vyšší průměrné skóre než 23 věkově odpovídajících dětí vychovávaných černými rodiči (117 vs. 104), a tvrdil, že tyto rozdíly vysvětlují rozdíly v rané socializaci.

Frydman a Lynn (1989) prokázali průměrné IQ 119 u korejských dětí adoptovaných belgickými rodinami. Po korekci na Flynnův efekt bylo IQ adoptovaných korejských dětí stále o 10 bodů vyšší než u belgických dětí.[111][23]

Při přezkoumání důkazů z adopčních studií Mackintosh zjistil, že environmentální a genetické proměnné zůstávají zaměněny, a považuje důkazy z adopčních studií za neprůkazné a plně slučitelné se 100% environmentálním vysvětlením.[112] Podobně Drew Thomas tvrdí, že rasové rozdíly v IQ, které se objevují ve studiích adopcí, jsou ve skutečnosti artefaktem metodiky a že výhody IQ východních Asiatů a nevýhody IQ černochů zmizí, když se to kontroluje.

Většina lidí má předky z různých zeměpisných oblastí. Zejména Afroameričané mají obvykle předky jak z Afriky, tak z Evropy, přičemž v průměru 20 % jejich genomu je zděděno po evropských předcích.[113] Pokud mají rasové rozdíly v IQ částečně genetický základ, lze očekávat, že černoši s vyšším stupněm evropského původu budou mít v testech IQ vyšší skóre než černoši s nižším stupněm evropského původu, protože geny zděděné po evropských předcích budou pravděpodobně obsahovat některé geny s pozitivním vlivem na IQ.[114] Genetik Alan Templeton tvrdil, že experiment založený na mendelovské "společné zahradě", kdy jsou jedinci s různým hybridním složením vystaveni stejným vlivům prostředí, je jediným způsobem, jak definitivně prokázat příčinnou souvislost mezi geny a skupinovými rozdíly v IQ. Shrnul výsledky studií příměsí a dospěl k závěru, že neprokázaly žádnou významnou souvislost mezi jakoukoli kognitivní schopností a mírou afrického nebo evropského původu.[115]

Studie používají různé způsoby měření nebo přibližného určení relativního stupně původu z Afriky a Evropy. Některé studie používaly jako měřítko barvu kůže, jiné krevní skupiny. Loehlin (2000) provádí přehled literatury a tvrdí, že studie krevních skupin lze považovat za určitou podporu genetické hypotézy, i když korelace mezi původem a IQ byla poměrně nízká. Zjišťuje, že studie Eyfertha (1961), Willermana, Naylora a Myrianthopoulose (1970) nezjistily korelaci mezi stupněm africko-evropského původu a IQ. Posledně jmenovaná studie však zjistila rozdíl v závislosti na rase matky, kdy děti bílých matek s černými otci dosahovaly vyššího skóre než děti černých matek a bílých otců. Loehlin se domnívá, že takové zjištění je slučitelné buď s genetickou, nebo environmentální příčinou. Celkově Loehlin považuje studie příměsí za neprůkazné a doporučuje další výzkum.

Hunt (2010) považuje důkazy ze studií příměsí za neprůkazné kvůli příliš mnoha nekontrolovaným proměnným. Mackintosh (2011, s. 338) cituje prohlášení Nisbetta (2009), podle něhož studie příměsí neposkytly jediný důkaz ve prospěch genetického základu rozdílů v IQ.

Mentální chronometrie měří dobu, která uplynula mezi prezentací smyslového podnětu a následnou behaviorální reakcí účastníka. Tato reakční doba (RT) je považována za měřítko rychlosti a účinnosti, s jakou mozek zpracovává informace.[116] Výsledky většiny typů úloh RT mají tendenci korelovat s výsledky standardních testů IQ i s g a nebyl zjištěn žádný vztah mezi RT a jinými psychometrickými faktory nezávislými na g. Síla korelace s IQ se u jednotlivých testů RT liší, ale Hans Eysenck uvádí jako typickou korelaci za příznivých podmínek hodnotu 0,40.[117] Podle Jensena mají individuální rozdíly v RT významnou genetickou složku a dědičnost je vyšší u výkonů v testech, které silněji korelují s IQ.[118] Nisbett tvrdí, že některé studie zjistily korelaci blížící se 0,2 a že korelace není vždy nalezena.[119]

Několik studií zjistilo rozdíly v průměrné reakční době mezi jednotlivými rasami. Tyto studie obecně zjistily, že reakční časy černošských, asijských a bílých dětí mají stejný průběh jako skóre IQ.[120][121][122] Rozdíly v reakční době mezi černochy a bělochy však bývají malé (průměrná velikost účinku 0,18).[123] Rushton a Jensen (2005) tvrdí, že reakční doba je nezávislá na kultuře a že existence rasových rozdílů v průměrné reakční době je důkazem, že příčina rasových rozdílů v IQ je částečně genetická. V reakci na tento argument v knize Intelligence and How to Get It (Inteligence a jak ji získat) Nisbett poukazuje na studii Jensena & Whanga (1993), v níž měla skupina Američanů čínského původu delší reakční dobu než skupina Američanů evropského původu, přestože měli vyšší IQ. Nisbett také zmiňuje zjištění Flynna (1991) a Dearyho (2001), která naznačují, že doba pohybu (míra toho, jak dlouho trvá člověku pohnout prstem poté, co se k tomu rozhodne) koreluje s IQ stejně silně jako reakční doba a že průměrná doba pohybu je u černochů rychlejší než u bělochů.[124] Mackintosh (2011, s. 339) považuje důkazy o reakčním čase za nepřesvědčivé a poznamenává, že jiné kognitivní testy, které také dobře korelují s IQ, nevykazují vůbec žádné rozdíly, například test habituace/dishabituace. Dále komentuje, že studie ukazují, že opice rhesus mají kratší reakční dobu než američtí vysokoškoláci, což naznačuje, že rozdílná reakční doba nám nemusí o inteligenci říci nic užitečného.

Řada studií uvádí mírnou statistickou korelaci mezi rozdíly v IQ a velikostí mozku mezi jedinci ve stejné skupině.[125][126] Někteří vědci uvádějí rozdíly v průměrné velikosti mozku mezi rasovými skupinami, ačkoli to pravděpodobně není dobré měřítko IQ, protože velikost mozku se liší i mezi muži a ženami, ale bez významných rozdílů v IQ.[127][57] Zároveň mají novorozené černošské děti stejnou průměrnou velikost mozku jako děti bílé, což naznačuje, že rozdíl v průměrné velikosti by mohl být vysvětlen rozdíly v prostředí.[57] Bylo prokázáno, že několik environmentálních faktorů, které snižují velikost mozku, neúměrně ovlivňuje černošské děti.[57]

Archeologické důkazy nepotvrzují tvrzení Rushtona a dalších, že kognitivní schopnosti černochů byly v pravěku nižší než u bělochů.[128]

• ALLAND, Alexander, Jr. Race in Mind. [s.l.]: Palgrave Macmillan, 2002. Dostupné online. S. 79–80.
• American Anthropological Association Statement on 'Race' and Intelligence [online]. American Anthropological Association, December 1994. Dostupné online.
• American Anthropological Association Statement on 'Race' [online]. American Anthropological Association, 17 May 1998. Dostupné online.
• , 1996. AAPA Statement on Biological Aspects of Race. American Journal of Physical Anthropology. Roč. 101, čís. 4, s. 569–570. Dostupné online. DOI 10.1002/ajpa.1331010408. Archivováno 28. 9. 2011 na Wayback Machine
• ARONSON, E; WILSON, TD; AKERT, AM. Social Psychology. 5th. vyd. Upper Saddle River, NJ: Prentice Hall, 2005. ISBN 978-0-13-178686-8.
• BEHRMAN, JR; ALDERMAN, H; HODDINOTT, J. Hunger and Malnutrition. Copenhagen Consensus. 2004. Dostupné online. Archivováno 17. 7. 2012 na Wayback Machine
• BELLINGER, David C; STILES, Karen M; NEEDLEMAN, Herbert L. Low-Level Lead Exposure, Intelligence and Academic Achievement: A Long-term Follow-up Study. Pediatrics. December 1992, roč. 90, čís. 6, s. 855–61. Dostupné online. PMID 1437425.
• BERLET, Chip. Into the Mainstream. Intelligence Report. Summer 2003, čís. 110. Dostupné online. Archivováno 2. 2. 2010 na Wayback Machine
• BLOCK, Ned. Race and Intelligence: Separating Science from Myth. [s.l.]: Lawrence Erlbaum and Associates, 2002.
• BORSBOOM, Denny. The attack of the psychometricians. Psychometrika. September 2006, roč. 71, čís. 3, s. 425–40. DOI 10.1007/s11336-006-1447-6. PMID 19946599.
• BRACE, C Loring. An Anthropological Perspective on 'Race' and Intelligence: The non-clinal nature of human cognitive capabilities. Journal of Anthropological Research. 1999, roč. 55, čís. 2, s. 245–64. Dostupné online. DOI 10.1086/jar.55.2.3631210. JSTOR 3631210. S2CID 83112950.
• BRACE, C. Loring. Race is a four letter word. [s.l.]: Oxford University Press, 2005. Dostupné online. ISBN 978-0-19-517351-2.
• , 2012. race. In: Encyclopædia Britannica. Online. vyd. [s.l.]: Encyclopædia Britannica Inc. Dostupné online.
• BROWN, Robert T; REYNOLDS, Cecil R; WHITAKER, Jean S. Bias in Mental Testing since "Bias in Mental Testing". School Psychology Quarterly. 1999, roč. 14, čís. 3, s. 208–38. Dostupné online. DOI 10.1037/h0089007.
• BRYC, Katarzyna; AUTON, Adam; NELSON, Matthew R.; OKSENBERG, Jorge R.; HAUSER, Stephen L.; WILLIAMS, Scott; FROMENT, Alain, 2009. Genome-wide patterns of population structure and admixture in West Africans and African Americans. Proceedings of the National Academy of Sciences of the United States of America. Roč. 107, čís. 2, s. 786–91. DOI 10.1073/pnas.0909559107. PMID 20080753. Bibcode 2010PNAS..107..786B.
• CAMPBELL, FA; RAMEY, CT. Effects of early intervention on intellectual and academic achievement: A follow-up study of children from low-income families. Child Development. 1994, roč. 65, čís. 2, s. 684–698. Dostupné online. DOI 10.1111/j.1467-8624.1994.tb00777.x.
• CAMPBELL, Frances A; RAMEY, Craig T; PUNGELLO, Elizabeth; SPARLING, Joseph; MILLER-JOHNSON, Shari, 2002. Early Childhood Education: Young Adult Outcomes From the Abecedarian Project. Applied Developmental Science. Roč. 6, s. 42–57. DOI 10.1207/s1532480xads0601_05. S2CID 71602425.
• CARSON, Michael; BECKWITH, Jon. 'Race', IQ and Genes. [s.l.]: John Wiley & Sons, Ltd, 2001. ISBN 9780470015902. DOI 10.1002/9780470015902.a0005689.pub3. S. 1–5.
• CECI, SJ; WILLIAMS, WM. Darwin 200: Should scientists study race and IQ? Yes: the scientific truth must be pursued. Nature. 2009, roč. 457, čís. 7231, s. 788–9. DOI 10.1038/457788a. PMID 19212385. S2CID 205044224. Bibcode 2009Natur.457..788C.
• COOPER, R. S. Race and IQ: Molecular Genetics as Deus ex Machina. American Psychologist. 2005, roč. 60, čís. 1, s. 71–76. Dostupné online. DOI 10.1037/0003-066X.60.1.71. PMID 15641923.
• COTTRELL, Jonathan M.; NEWMAN, Daniel A.; ROISMAN, Glenn I. Explaining the black-white gap in cognitive test scores: Toward a theory of adverse impact. The Journal of Applied Psychology. November 2015, roč. 100, čís. 6, s. 1713–1736. ISSN 1939-1854. DOI 10.1037/apl0000020. PMID 25867168.
• CRONSHAW, Steven F; HAMILTON, Leah K; ONYURA, Betty R; WINSTON, Andrew S. Case for Non-Biased Intelligence Testing Against Black Africans Has Not Been Made: A Comment on Rushton, Skuy, and Bons. International Journal of Selection and Assessment. September 2006, roč. 14, čís. 3, s. 278–287. DOI 10.1111/j.1468-2389.2006.00346.x.
• DALEY, C. E.; ONWUEGBUZIE, A. J. The Cambridge Handbook of Intelligence. Cambridge New York: Cambridge University Press, 2011. ISBN 9780521518062. S. 293–306.
• DEARY, Ian J. Intelligence: A Very Short Introduction. [s.l.]: Oxford University Press, 2001. ISBN 978-0-19-289321-5.
• DEARY, I. J.; PENKE, L.; JOHNSON, W. The neuroscience of human intelligence differences. Nature Reviews Neuroscience. 2010, roč. 11, čís. 3, s. 201–211. Dostupné online. DOI 10.1038/nrn2793. PMID 20145623. S2CID 5136934.
• DEARY, IJ; JOHNSON, W; HOULIHAN, LM. Genetic foundations of human intelligence. Human Genetics. 2009, roč. 126, čís. 1, s. 215–32. Dostupné online. DOI 10.1007/s00439-009-0655-4. PMID 19294424. S2CID 4975607.
• DANIELLE M., Dick; FAZIL, Aliev; JOHN, Kramer; JEN C., Wang; ANTHONY, Hinrichs; SARAH, Bertelsen; SAM, Kuperman, 2007. Association of CHRM2 with IQ: converging evidence for a gene influencing intelligence. Behavioral Genetics. Roč. 37, čís. 2, s. 265–72. DOI 10.1007/s10519-006-9131-2. PMID 17160701. S2CID 9353852.
• DICKENS, William T; FLYNN, James R. Heritability estimates versus large environmental effects: The IQ paradox resolved. Psychological Review. 2001, roč. 108, čís. 2, s. 346–69. Dostupné online. DOI 10.1037/0033-295X.108.2.346. PMID 11381833.
• DICKENS, William T; FLYNN, James R. Black Americans Reduce the Racial IQ Gap: Evidence from Standardization Samples. Psychological Science. 2006, roč. 17, čís. 10, s. 913–20. Dostupné online. DOI 10.1111/j.1467-9280.2006.01802.x. PMID 17100793. S2CID 6593169.
• ELHOWERIS, Hala; MUTUA, Kagendo; ALSHEIKH, Negmeldin; HOLLOWAY, Pauline, 2005. Effect of Children's Ethnicity on Teachers' Referral and Recommendation Decisions in Gifted and Talented Programs. Remedial and Special Education. Roč. 26, s. 25–31. DOI 10.1177/07419325050260010401. S2CID 146321193.
• EPPIG, Christopher; FINCHER, Corey L; THORNHILL, Randy. Parasite prevalence and the worldwide distribution of cognitive ability. Proceedings of the Royal Society B. 2010, roč. 277, čís. 1701, s. 3801–8. DOI 10.1098/rspb.2010.0973. PMID 20591860.
• EPPIG, Christopher. Why Is Average IQ Higher in Some Places?. Scientific American. 2011. Dostupné online.
• EYFERTH, K. Leistungern verscheidener Gruppen von Besatzungskindern Hamburg-Wechsler Intelligenztest für Kinder (HAWIK). Archiv für die Gesamte Psychologie. 1961, roč. 113, s. 222–41.
• EYSENCK, Hans J. Arthur Jensen: Consensus and controversy. New York, NY: Falmer, 1987.
• FALK, Avner. Anti-semitism: a history and psychoanalysis of contemporary hatred. [s.l.]: Praeger, 2008. ISBN 978-0-313-35385-7.
• FLYNN, James R. Reaction times show that both Chinese and British children are more intelligent than one another. Perceptual and Motor Skills. 1991, roč. 72, čís. 2, s. 544–6. DOI 10.2466/pms.1991.72.2.544. S2CID 144091744.
• FLYNN, James R. Perspectives: Still a question of black vs white?. New Scientist. 3 September 2008, roč. 199, čís. 2672, s. 48–50. Dostupné online. DOI 10.1016/S0262-4079(08)62253-8.
• FLYNN, James R. Would you wish the research undone?. Nature. 2009b, roč. 458, čís. 7235. DOI 10.1038/458146a. PMID 19279612. Bibcode 2009Natur.458..146F.
• FLYNN, James R. The spectacles through which I see the race and IQ debate. Intelligence. 2010, roč. 38, čís. 4, s. 363–6. Dostupné online. DOI 10.1016/j.intell.2010.05.001.
• FLYNN, James R. Are We Getting Smarter? Rising IQ in the Twenty-First Century. Cambridge: Cambridge University Press, 2012. Dostupné online. ISBN 978-1-107-60917-4.
• GOTTFREDSON, Linda S. Mainstream Science on Intelligence (editorial). Intelligence. 1997, roč. 24, s. 13–23. Dostupné online. DOI 10.1016/S0160-2896(97)90011-8.
• GOTTFREDSON, Linda S. Applying Double Standards to 'Divisive' Ideas: Commentary on Hunt and Carlson. Perspectives on Psychological Science. 2007, roč. 2, čís. 2, s. 216–220. DOI 10.1111/j.1745-6916.2007.00039.x. PMID 26151962. S2CID 21203607.
• GOULD, Stephen Jay. The Mismeasure of Man. New York, London: Norton, 1981. Dostupné online. ISBN 978-0-393-30056-7.
• GRAVES, Joseph L. The Emperor's New Clothes: Biological Theories of Race at the Millennium. Kindle. vyd. [s.l.]: Rutgers University Press, 2001. Dostupné online.
• GRAVES, Joseph L. Race and Intelligence: Separating Myth from Reality. [s.l.]: Laurence Erlbaum Associates, 2002a. ISBN 978-0-8058-3757-5. S. 57–94.
• GRAVES, Joseph L, Jr. What a tangled web he weaves: Race, reproductive strategies and Rushton's life history theory. Anthropological Theory. 2002b, roč. 2, čís. 2, s. 131–54. DOI 10.1177/1469962002002002627. S2CID 144377864.
• GRAY, Jeremy R; THOMPSON, Paul M. Neurobiology of intelligence: science and ethics. Nature Reviews Neuroscience. 2004, roč. 5, čís. 6, s. 471–82. Dostupné online. DOI 10.1038/nrn1405. PMID 15152197. S2CID 2430677.
• GROSSMAN, James B; KAUFMAN. The evolution of intelligence. [s.l.]: Routledge, 2001. ISBN 978-0-8058-3267-9.
• HAMPSHIRE, A.; HIGHFIELD, R. R.; PARKIN, B. L.; OWEN, A. M. Fractionating human intelligence. Neuron. 2012, roč. 76, s. 1225–1237. DOI 10.1016/j.neuron.2012.06.022. PMID 23259956.
• HERRNSTEIN, Richard J; MURRAY, Charles. The Bell Curve: Intelligence and Class Structure in American Life. New York: Free Press, 1994. Dostupné online. ISBN 978-0-02-914673-6.
• HO, KC; ROESSMANN, U; STRAUMFJORD, JV; MONROE, G. Analysis of brain weight. I. Adult brain weight in relation to sex, race, and age.. Archives of Pathology & Laboratory Medicine. December 1980, roč. 104, čís. 12, s. 635–9. PMID 6893659.
• HUNT, Earl. Human Intelligence. [s.l.]: Cambridge University Press, 2010. ISBN 978-0-521-70781-7.
• HUNT, Earl; CARLSON, Jerry. Considerations relating to the study of group differences in intelligence. Perspectives on Psychological Science. 2007, roč. 2, čís. 2, s. 194–213. DOI 10.1111/j.1745-6916.2007.00037.x. PMID 26151960. S2CID 32540018.
• HUNT, Earl; WITTMANN, Werner. National intelligence and national prosperity. Intelligence. January–February 2008, roč. 36, čís. 1, s. 1–9. DOI 10.1016/j.intell.2006.11.002.
• IRVINE, SH. Where intelligence tests fail. Nature. 1983, roč. 302, čís. 5907. DOI 10.1038/302371b0. S2CID 41604729. Bibcode 1983Natur.302..371I.
• Human Abilities in Cultural Context. [s.l.]: Cambridge University Press, 1988. Dostupné online. ISBN 978-0-521-34482-1.
• IVANOVIC, Daniza M.; LEIVA, Boris P.; PÉREZ, Hernán T.; OLIVARES, Manuel G.; DÍAZ, Nora S.; URRUTI, Marı́a Soledad C.; ALMAGIÀ, Atilio F., 2004. Head size and intelligence, learning, nutritional status and brain development. Head, IQ, learning, nutrition and brain. Neuropsychologia. Roč. 42, čís. 8, s. 1118–31. Dostupné online. DOI 10.1016/j.neuropsychologia.2003.11.022. PMID 15093150. S2CID 2114185.
• JACKSON, John P.; WEIDMAN, Nadine M. Race, Racism, and Science: Social Impact and Interaction. [s.l.]: ABC-CLIO, 2004.
• JACKSON, John P. Science for Segregation: Race, Law, and the Case against Brown v. Board of Education. [s.l.]: NYU Press, 2005. ISBN 978-0-8147-4271-6.
• JENSEN, Arthur R. How Much Can We Boost IQ and Scholastic Achievement?. Harvard Educational Review. 1969, roč. 39, s. 1–123. DOI 10.17763/haer.39.1.l3u15956627424k7.
• JENSEN, Arthur R. Educability and Group Differences. London: Methuen, 1973. Dostupné online. ISBN 978-0-06-012194-5.
• JENSEN, Arthur R; WHANG, PA. Reaction times and intelligence: a comparison of Chinese-American and Anglo-American children. Journal of Biosocial Science. 1993, roč. 25, čís. 3, s. 397–410. DOI 10.1017/s0021932000020721. PMID 8360233.
• JENSEN, Arthur R. The g factor: The science of mental ability. Westport, CT: Praeger, 1998. Dostupné online. ISBN 978-0-275-96103-9.
• JENSEN, AR. Clocking the mind: Mental chronometry and individual differences. Amsterdam: Elsevier, 2006. ISBN 978-0-08-044939-5.
• JENSEN, Arthur R; JOHNSON, Fred W. Race and sex differences in head size and IQ. Intelligence. May–June 1994, roč. 18, čís. 3, s. 309–33. DOI 10.1016/0160-2896(94)90032-9.
• KAMIN, Leon J. African IQ and Mental Retardation. South African Journal of Psychology. March 2006, roč. 36, čís. 1, s. 1–9. DOI 10.1177/008124630603600101. S2CID 92984213.
• KAPLAN, Jonathan Michael. 'Race': What Biology Can Tell Us about a Social Construct. In: Encyclopedia of Life Sciences. [s.l.]: [s.n.], January 2011. Dostupné online. ISBN 978-0470016176. DOI 10.1002/9780470015902.a0005857.
• KAPLAN, Jonathan Michael. Race, IQ, and the search for statistical signals associated with so-called "X"-factors: environments, racism, and the "hereditarian hypothesis". Biology & Philosophy. 6 February 2014, roč. 30, čís. 1, s. 1–17. DOI 10.1007/s10539-014-9428-0. S2CID 85351431.
• KASZYCKA, Katarzyna A.; ŠTRKALJ, Goran; STRZAŁKO, Jan. Current Views of European Anthropologists on Race: Influence of Educational and Ideological Background. American Anthropologist. 2009, roč. 111, čís. 1, s. 43–56. Dostupné online. DOI 10.1111/j.1548-1433.2009.01076.x.
• LIEBERMAN, Leonard. How "Caucasoids" got such big crania and why they shrank: from Morton to Rushton.". Current Anthropology. 2001, roč. 42, čís. 1, s. 69–95. Dostupné online. DOI 10.1086/318434. PMID 14992214. S2CID 224794908.
• LOEHLIN, John C. The Handbook of Intelligence. Cambridge: Cambridge University Press, 2000.
• LUDY, Benjamin T. Brief History of Modern Psychology. [s.l.]: Wiley-Blackwell, 2006. ISBN 978-1-4051-3206-0. S. 188–91.
• LYNN, Richard; VANHANEN, Tatu. IQ and the wealth of nations. Westport, CT: Praeger, 2002. ISBN 978-0-275-97510-4.
• MACEACHERN, Scott. Africanist archaeology and ancient IQ: racial science and cultural evolution in the twenty-first century. World Archaeology. March 2006, roč. 38, čís. 1, s. 72–92. DOI 10.1080/00438240500509918. S2CID 162340124.
• MACKENZIE, Brian. Explaining race differences in IQ: The logic, the methodology, and the evidence.. American Psychologist. 1984, roč. 39, čís. 11, s. 1214–1233. DOI 10.1037/0003-066x.39.11.1214.
• MACKINTOSH, N. J. IQ and Human Intelligence. [s.l.]: Oxford University Press, 1998. Dostupné online. ISBN 978-0-19-852367-3.
• MACKINTOSH, N. J. IQ and Human Intelligence. second. vyd. Oxford: Oxford University Press, 2011. ISBN 978-0-19-958559-5.
• MANLY, JJ; BYRD, DA; TOURADJI, P; STERN, Yaakov, 2004. Acculturation, Reading Level, and Neuropsychological Test Performance Among African American Elders. Applied Neuropsychology. Roč. 11, čís. 1, s. 37–46. DOI 10.1207/s15324826an1101_5. PMID 15471745. S2CID 30490056.
• MANLY, Jennifer J; JACOBS, Diane M; TOURADJI, Pegah; SMALL, Scott A; STERN, Yaakov, 2002. Reading level attenuates differences in neuropsychological test performance between African American and White elders. Journal of the International Neuropsychological Society. Roč. 8, čís. 3, s. 341–348. DOI 10.1017/S1355617702813157. PMID 11939693.
• MALTBY, John; DAY, Liz; MACASKILL, Ann. Personality, Individual Differences and Intelligence. [s.l.]: Pearson Education, 2007. Dostupné online. ISBN 978-0-13-129760-9. S. 334–47.
• MCDANIEL, M. A. Big-brained people are smarter: A meta-analysis of the relationship between in vivo brain volume and intelligence. Intelligence. 2005, roč. 33, čís. 4, s. 337–346. DOI 10.1016/j.intell.2004.11.005.
• MICKELSON, Roslyn Arlin. When Are Racial Disparities in Education the Result of Racial Discrimination? A Social Science Perspective. Teachers College Record. 2003, roč. 105, čís. 6, s. 1052–1086. Dostupné online. DOI 10.1111/1467-9620.00277.
• MIELE, Frank. Intelligence, Race and Genetics: Conversations with Arthur R. Jensen. [s.l.]: Basic Books, 2002.
• MMWR. Blood Lead Levels—United States, 1999–2002. Morbidity and Mortality Weekly Report. 27 May 2005, roč. 54, čís. 20, s. 513–6. Dostupné online. PMID 15917736.
• MOORE, Elsie G. Family socialization and the IQ test performance of traditionally and transracially adopted Black children. Developmental Psychology. May 1986, roč. 22, čís. 3, s. 317–26. DOI 10.1037/0012-1649.22.3.317.
• MOORE, David S.; SHENK, David. The heritability fallacy. Wiley Interdisciplinary Reviews: Cognitive Science. 2016-12-01, roč. 8, čís. 1–2, s. e1400. ISSN 1939-5078. DOI 10.1002/wcs.1400. PMID 27906501.
• MURRAY, Charles. Changes over time in the black–white difference on mental tests: Evidence from the children of the 1979 cohort of the National Longitudinal Survey of Youth. Intelligence. 2006, roč. 34, čís. 6, s. 527–540. DOI 10.1016/j.intell.2006.07.004.
• MURRAY, Charles. The magnitude and components of change in the black–white IQ difference from 1920 to 1991: A birth cohort analysis of the Woodcock–Johnson standardizations. Intelligence. July–August 2007, roč. 35, čís. 4, s. 305–18. DOI 10.1016/j.intell.2007.02.001.
• NEISSER, Ulric. Serious Scientists or Disgusting Racists?. Contemporary Psychology: APA Review of Books. 2004, roč. 49, čís. 1, s. 5–7. DOI 10.1037/004224.
• NEISSER, Ulric; BOODOO, Gwyneth; BOUCHARD, Thomas J, Jr; BOYKIN, A. Wade; BRODY, Nathan; CECI, Stephen J; HALPERN, Diane F. Intelligence: Knowns and unknowns. American Psychologist. 1996, roč. 51, čís. 2, s. 77–101. Dostupné online. DOI 10.1037/0003-066X.51.2.77.
• NEVID, Jeffrey S. Essentials of Psychology: Concepts and Applications. [s.l.]: Cengage Learning, 2014-01-17. Dostupné online. ISBN 9781285751221.
• NISBETT, Richard. Heredity, environment, and race differences in IQ: A commentary on Rushton and Jensen. Psychology, Public Policy, and Law. 2005, roč. 11, čís. 2, s. 302–10. Dostupné online. DOI 10.1037/1076-8971.11.2.302.
• NISBETT, Richard. Intelligence and How to Get It: Why Schools and Cultures Count. [s.l.]: W. W. Norton & Company, 2009. Dostupné online. ISBN 978-0-393-06505-3.
• NISBETT, Richard E.; ARONSON, Joshua; BLAIR, Clancy; DICKENS, William; FLYNN, James; HALPERN, Diane F.; TURKHEIMER, Eric. Intelligence: new findings and theoretical developments. American Psychologist. 2012a, roč. 67, s. 130–159. Dostupné online. ISSN 0003-066X. DOI 10.1037/a0026699. PMID 22233090.
• NISBETT, Richard E.; ARONSON, Joshua; BLAIR, Clancy; DICKENS, William; FLYNN, James; HALPERN, Diane F.; TURKHEIMER, Eric. Group differences in IQ are best understood as environmental in origin. American Psychologist. 2012b, roč. 67, s. 503–504. Dostupné online. ISSN 0003-066X. DOI 10.1037/a0029772. PMID 22963427.
• NIU, Weihua; BRASS, Jillian. The Cambridge Handbook of Intelligence. [s.l.]: Cambridge University Press, 2011. ISBN 978-0-521-51806-2.
• OGBU, John. Minority Education and Caste: The American System in Cross-Cultural Perspective. New York: Academic Press, 1978. Dostupné online. ISBN 978-0-125-24250-9.
• OGBU, John U. Cross-cultural roots of minority child development. Hillsdale, NJ: Lawrence Erlbaum Associates, 1994. S. 365–91.
• OLNESS, K. Effects on brain development leading to cognitive impairment: a worldwide epidemic. Journal of Developmental and Behavioral Pediatrics. April 2003, roč. 24, čís. 2, s. 120–30. DOI 10.1097/00004703-200304000-00009. PMID 12692458. S2CID 31999992.
• ONWUEGBUZIE, A. J.; DALEY, C. E. Racial Differences in IQ Revisited: A Synthesis of Nearly a Century of Research. Journal of Black Psychology. 1 May 2001, roč. 27, čís. 2, s. 209–220. DOI 10.1177/0095798401027002004. S2CID 145290014.
• PESTA, Bryan J; POZNANSKI, Peter J. Black-White differences on IQ and grades: The mediating role of elementary cognitive tasks. Intelligence. 2008, roč. 36, čís. 4, s. 323–29. Dostupné online. DOI 10.1016/j.intell.2007.07.004.
• PESTA, Bryan J; POZNANSKI, Peter J. Only in America: Cold Winters Theory, race, IQ and well-being. Intelligence. 2014, roč. 46, s. 271–274. Dostupné online. DOI 10.1016/j.intell.2014.07.009.
• PICKREN, Wade E; RUTHERFORD, Alexandra. A History of Modern Psychology in Context. [s.l.]: Wiley, 2010.
• PLOMIN, R; KENNEDY, J; CRAIG, I. The quest for quantitative trait loci associated with intelligence. Intelligence. 2005, roč. 34, čís. 6, s. 513–526. DOI 10.1016/j.intell.2006.01.001.
• PLOTNIK, Rod; KOUYOUMDJIAN, Haig. Introduction to Psychology. [s.l.]: Cengage Learning, 2011.
• QIAN, M; WANG, D; WATKINS, WE; GEBSKI, V; YAN, YQ; LI, M; CHEN, ZP, 2005. The effects of iodine on intelligence in children: a meta-analysis of studies conducted in China. Asia Pacific Journal of Clinical Nutrition. Roč. 14, čís. 1, s. 32–42. PMID 15734706.
• REICHMAN, Nancy E. Low birth weight and school readiness. The Future of Children. 2005, roč. 15, čís. 1, s. 91–116. ISSN 1054-8289. DOI 10.1353/foc.2005.0008. PMID 16130543. S2CID 23345980.
• REUNING, Helmut. In: Human Abilities in Cultural Context. [s.l.]: Cambridge University Press, 1988. ISBN 978-0-511-57460-3. DOI 10.1017/CBO9780511574603.018. S. 453–486.
• RICHARDSON, K. Book Review: IQ and the Wealth of Nations. Heredity. 2004, roč. 92, čís. 4, s. 359–60. Dostupné online. DOI 10.1038/sj.hdy.6800418.
• RINDERMANN, Heiner; THOMPSON, James. Ability rise in NAEP and narrowing ethnic gaps?. Intelligence. November 2013, roč. 41, čís. 6, s. 821–831. DOI 10.1016/j.intell.2013.06.016.
• ROSE, Steven. Darwin 200: Should scientists study race and IQ? NO: Science and society do not benefit. Nature. 2009, roč. 457, čís. 7231, s. 786–8. DOI 10.1038/457786a. PMID 19212384. S2CID 42846614. Bibcode 2009Natur.457..786R.
• ROTH, PL; BEVIER, CA; BOBKO, P; SWITZER, FS, III; TYLER, P, 2001. Ethnic group differences in cognitive ability in employment and educational settings: A metaanalysis. Personnel Psychology. Roč. 54, čís. 2, s. 297–330. Dostupné online. DOI 10.1111/j.1744-6570.2001.tb00094.x.
• ROUVROY, Antoinette. Human genes and neoliberal governance: a Foucauldian critique. [s.l.]: Routledge, 2008. Dostupné online. ISBN 978-0-415-44433-0.
• ROWE, David C. Under the Skin: On the Impartial Treatment of Genetic and Environmental Hypothesis of Racial Differences. American Psychologist. January 2005, roč. 60, čís. 1, s. 60–70. DOI 10.1037/0003-066X.60.1.60. PMID 15641922.
• RUSHTON, J. Philippe. Race, evolution, and Behavior. Piscataway, NJL: TransAction Books, 1995.
• RUSHTON, J. Philippe; JENSEN, Arthur R. Thirty Years of Research on Race Differences in Cognitive Ability. Psychology, Public Policy, and Law. 2005, roč. 11, čís. 2, s. 246–8. Dostupné online. DOI 10.1037/1076-8971.11.2.235.
• RUSHTON, J. Philippe; JENSEN, Arthur R. The Totality of Available Evidence Shows the Race IQ Gap Still Remains. Psychological Science. 2006, roč. 17, čís. 10, s. 921–2. Dostupné online. DOI 10.1111/j.1467-9280.2006.01803.x. PMID 17100794. S2CID 16679361.
• SALOOJEE, Haroon; PETTIFOR, John M. Iron deficiency and impaired child development. BMJ. December 2001, roč. 323, čís. 7326, s. 1377–8. DOI 10.1136/bmj.323.7326.1377. PMID 11744547.
• SCARR, S.; WEINBERG, R. A. Methods of family research: Biographies of research projects. [s.l.]: [s.n.], 1990. S. 121–151.
• SCARR, S.; WEINBERG, R. A. IQ test performance of black children adopted by White families. American Psychologist. 1976, roč. 31, čís. 10, s. 726–739. Dostupné online. DOI 10.1037/0003-066x.31.10.726. S2CID 32410011.
• SCHACTER, Daniel; GILBERT, Daniel; WEGNER, Daniel. Psychology. New York: Worth Publishing, 2007. Dostupné online. ISBN 978-0-7167-5215-8.
• JAMES A. BANKS, 2008. Encyclopedia of Race, Ethnicity and Society. [s.l.]: SAGE.
• SERPELL, Robert. Handbook of Intelligence. [s.l.]: Cambridge University Press, 2000. ISBN 978-0-521-59648-0. S. 549–577.
• SHEPPARD, Leah D.; VERNON, Philip A. Intelligence and speed of information-processing: A review of 50 years of research. Personality and Individual Differences. February 2008, roč. 44, čís. 3, s. 535–551. DOI 10.1016/j.paid.2007.09.015.
• SHURKIN, Joel. Broken Genius: The Rise and Fall of William Shockley, Creator of the Electronic Age. London: Macmillan, 2006. Dostupné online. ISBN 978-1-4039-8815-7.
• SHUTTLEWORTH-EDWARDS, AB; KEMP, RD; RUST, AL; MUIRHEAD, JG; HARTMAN, NP; RADLOFF, SE. Cross-cultural effects on IQ test performance: a review and preliminary normative indications on WAIS-III test performance. Journal of Clinical and Experimental Neuropsychology. October 2004, roč. 26, čís. 7, s. 903–20. DOI 10.1080/13803390490510824. PMID 15742541. S2CID 16060622.
• SMAY, Diana; ARMELAGOS, George. Galileo Wept: A Critical Assessment of the Use of Race in Forensic Anthropology. Transforming Anthropology. July 2000, roč. 9, čís. 2, s. 19–29. DOI 10.1525/tran.2000.9.2.19.
• SNYDERMAN, Mark; ROTHMAN, Stanley. Survey of expert opinion on intelligence and aptitude testing. American Psychologist. 1987, roč. 42, čís. 2, s. 137–44. Dostupné online. DOI 10.1037/0003-066x.42.2.137.
• STERNBERG, Robert J; GRIGORENKO, Elena L; KIDD, Kenneth K. Intelligence, Race, and Genetics. American Psychologist. 2005, roč. 60, čís. 1, s. 46–59. Dostupné online. DOI 10.1037/0003-066X.60.1.46. PMID 15641921.
• STERNBERG, R. J.; GRIGORENKO, E. L. The Difficulty of Escaping Preconceptions in Writing an Article About the Difficulty of Escaping Preconceptions: Commentary on Hunt and Carlson (2007). Perspectives on Psychological Science. 2007, roč. 2, čís. 2, s. 221–223. DOI 10.1111/j.1745-6916.2007.00040.x. PMID 26151963. S2CID 21096328.
• SPIRO, Jonathan P. Defending the Master Race: Conservation, Eugenics, and the Legacy of Madison Grant. [s.l.]: Univ. of Vermont Press, 2009. ISBN 978-1-58465-715-6.
• SUZUKI, Lisa; ARONSON, Joshua. The cultural malleability of intelligence and its impact on the racial/ethnic hierarchy.. Psychology, Public Policy, and Law. 2005, roč. 11, čís. 2, s. 320–327. DOI 10.1037/1076-8971.11.2.320.
• TANG, Hua; QUERTERMOUS, Tom; RODRIGUEZ, Beatriz; KARDIA, Sharon L.R.; ZHU, Xiaofeng; BROWN, Andrew; PANKOW, James S. Genetic structure, self-identified race/ethnicity, and confounding in case-control association studies. American Journal of Human Genetics. February 2005, roč. 76, čís. 2, s. 268–75. DOI 10.1086/427888. PMID 15625622.
• TEMPLETON, A. R. Race and Intelligence Separating Science from Myth. London: Routledge, 2001. ISBN 978-0805837575. Kapitola The Genetic and Evolutionary Significance of Human Races, s. 31–55. (anglicky)Je zde použita šablona {{Citation}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
• THOMPSON, Paul M.; CANNON, Tyrone D.; NARR, Katherine L.; VAN ERP, Theo; POUTANEN, Veli-Pekka; HUTTUNEN, Matti; LÖNNQVIST, Jouko, 2001. Genetic influences on brain structure. Nature Neuroscience. Roč. 4, čís. 12, s. 1253–58. Dostupné online. DOI 10.1038/nn758. PMID 11694885. S2CID 7132470.
• TIZARD, Barbara; COOPERMAN, Oliver; JOSEPH, Anne; TIZARD, Jack. Environmental effects on language development: A study of young children in long-stay residential nurseries. Child Development. June 1972, roč. 43, čís. 2, s. 337–58. DOI 10.2307/1127540. JSTOR 1127540.
• TUCKER, William H. The Funding of Scientific Racism: Wickliffe Draper and the Pioneer Fund. [s.l.]: University of Illinois Press, 2002. ISBN 978-0-252-02762-8.
• VERNEY, Steven P.; GRANHOLM, Eric; MARSHALL, Sandra P.; MALCARNE, Vanessa L.; SACCUZZO, Dennis P. Culture-Fair Cognitive Ability Assessment. Assessment. 26 July 2016, roč. 12, čís. 3, s. 303–319. DOI 10.1177/1073191105276674. PMID 16123251. S2CID 31024437.
• VINCENT, Ken R. Black/white IQ differences: Does age make the difference?. Journal of Clinical Psychology. March 1991, roč. 47, čís. 2, s. 266–270. DOI 10.1002/1097-4679(199103)47:2<266::aid-jclp2270470213>3.0.co;2-s. PMID 2030133.
• WEINBERG, Richard A.; SCARR, Sandra; WALDMAN, Irwin D. The Minnesota Transracial Adoption Study: A Follow-Up of IQ Test Performance at Adolescence. Intelligence. 1992, roč. 16, čís. 1, s. 117–35. DOI 10.1016/0160-2896(92)90028-P.
• WICHERTS, Jelte M; BORSBOOM, Denny; DOLAN, Conor V. Why national IQs do not support evolutionary theories of intelligence. Personality and Individual Differences. 2010, roč. 48, čís. 2, s. 91–6. DOI 10.1016/j.paid.2009.05.028.
• WICHERTS, Jelte M.; BORSBOOM, Denny; DOLAN, Conor V. Evolution, brain size, and the national IQ of peoples around 3000 years B.C. Personality and Individual Differences. 2010b, roč. 48, čís. 2, s. 104–106. DOI 10.1016/j.paid.2009.08.020.
• WICHERTS, Jelte M.; DOLAN, Conor V.; CARLSON, Jerry S.; VAN DER MAAS, Han L.J. Raven's test performance of sub-Saharan Africans: Average performance, psychometric properties, and the Flynn Effect. Learning and Individual Differences. June 2010, roč. 20, čís. 3, s. 135–151. DOI 10.1016/j.lindif.2009.12.001.
• WICHERTS, Jelte M.; DOLAN, Conor V.; VAN DER MAAS, Han L.J. A systematic literature review of the average IQ of sub-Saharan Africans. Intelligence. January 2010, roč. 38, čís. 1, s. 1–20. DOI 10.1016/j.intell.2009.05.002.
• WITELSON, S. F.; BERESH, H.; KIGAR, D. L. Intelligence and brain size in 100 postmortem brains: sex, lateralization and age factors. Brain. February 2006, roč. 129, čís. 2, s. 386–398. DOI 10.1093/brain/awh696. PMID 16339797.
• WOOLDRIDGE, Adrian. Measuring the Mind: Education and Psychology in England c. 1860-c. 1990. [s.l.]: Cambridge University Press, 1995. Dostupné online. ISBN 978-0-521-39515-1.
• WROE, Andrew. The Republican Party and Immigration Politics: from Proposition 187 to George W. Bush. [s.l.]: Macmillan, 2008. ISBN 978-0-230-60053-9.
• ZINKSTOK, Janneke R; DE WILDE, Odette; VAN AMELSVOORT, Therese AMJ; TANCK, Michael W; BAAS, Frank; LINSZEN, Don H, 2007. Association between the DTNBP1 gene and intelligence: a case-control study in young patients with schizophrenia and related disorders and unaffected siblings. Behavioral and Brain Functions. Roč. 3. DOI 10.1186/1744-9081-3-19. PMID 17445278.