Radomyšl (archeologická lokalita)

Raně středověké neohražené pohřebiště ze dvanáctého století se nachází v prostoru severovýchodně od kostela svatého Martina, který byl u hřbitova postaven ve druhé polovině dvanáctého století. Původní rozměry pohřebiště, částečně poškozeného stavbou domu čp. 175, byly 68 × 26 metrů. Nacházelo se na něm 1000–1200 hrobů.[2] Archeologický výzkum v letech 1963–1968 odkryl plochu o velikosti 1900 m². Hroby byly uspořádány do 26–28 řad po 30–35 hrobech. Pohřbívalo se zde po dobu čtyř až pěti generací, přičemž nejstarší pohřby obsahují prvky vampyrismu. Hroby první a druhé generace byly poškozeny opakovanými pohřby do stejných hrobových jam.[3]

K hlavním nálezům v hrobech patřily mince, záušnice a prsteny. Záušnice byly vyrobeny převážně z bronzu, který byl v některých případech pokryt plátky stříbra. Některé záušnice, nejspíše ze starších hrobů, byly olověné nebo stříbrné. Některé prsteny byly zdobené písmeny unciálních tvarů. K datování pohřebiště přispěly stříbrné denáry knížete Soběslava I. a Vladislava II.[4]

Kamennou náhrobní desku mělo jen 5–6 % hrobů. Ze 44 žulových a granodioritových náhrobních desek jich sedm mělo rozeznatelné značky kříže, luku a šípu. Předpokládá se, že patřily obyvatelům vesnice, kteří byli vojenskou nebo správní službou spojeni s rodem Bavorů ze Strakonic. Další náhrobky byly nalezeny při záchranných výzkumech letech 1995 a 1999.[4]

K poškození části pohřebiště došlo v roce 1999 při demolici budov v prostoru tzv. Tomanovny, kdy měl být postaven domov důchodců.[5]

Ve druhé polovině dvanáctého století se jižně od kostela nacházelo šlechtické sídlo.[4] Románská tvrz byla postavena ze dřeva ve vzdálenosti 12–14 metrů od vstupu na emporu v kostele.[6] V osmdesátých letech dvanáctého století Radomyšl získal řád johanitů,[7] kteří nejspíše ve druhé polovině třináctého století panské sídlo přestěhovali do prostoru východně od kostela.[6] Jeho základem se stal věžovitý objekt,[8] který zasahoval do prostoru tehdy již zrušeného pohřebiště a poškodil několik hrobů. Budova měla téměř čtvercový půdorys s rozměry 8,9 × 8,6 metrů se sílou obvodových zdí 140–150 centimetrů.[6] Celý objekt byl v době výzkumu skryt pod úrovní terénu, ale výška dochovaného zdiva dosahuje až 2,45 metru.[9]

Ve druhé polovině čtrnáctého století johanité věž rozšířili směrem k jihu na tříprostorovou kurii, nejstarší v českých zemích.[9] Před rokem 1375 se kurie stala sídlem Markéty ze Šternberka, vdovy po Vilému Bavorovi ze Strakonic.[10] Podle popisů z let 1591 a 1610 mezi kurií a kostelem vedl spojovací můstek.[11] Jižní část kurie (bez původní věže) byla přestavěna na pozdně barokní špýchar.[9] Ještě v polovině osmnáctého století však v budově bydlel kaplan a bývali v ní ubytováni žebraví studenti.[8] Sýpka je dvouprostorová, přičemž severní část měří 7,5 × 3,8 metru a jižní 6,8 × 3,8 metru.[10] V severovýchodní části areálu se nachází rozsáhlý komplex sklepů s celkovými rozměry 23 × 15 metrů,[12] vyhloubených v době renesance před rokem 1610.[13]

Areál dvorce byl poškozen a vypálen na počátku třicetileté války. Škody byly nejprve provizorně opraveny a v letech 1745–1747 byla postavena dochovaná budova fary, oproti starším stavbám posunutá směrem k východu.[13]