RSC M1917

Roku 1910 byla formálně přijata do výzbroje francouzské armády samonabíjecí puška Meunier, která potencionálně mohla nahradit zastaralou pušku Lebel. Okamžitá výroba pušky Meunier A6 se ale nerozběhla z důvodu vlekoucích se debat nad podobou nového náboje. Do začátku první světové války zbrojovka v Tulle vyrobila jen 1013 pušek Meunier, které využívaly vlastní náboj (7x57 Meunier 1912). V srpnu 1914 byla výroba pušky Meunier zastavena, kvůli obavě z logistických komplikací, které by způsobila distribuce dvou druhů střeliva na frontu. [2]

V květnu 1916 byla zavedena do výzbroje samonabíjecí puška konstrukčního týmu: Ribeyrolles, Sutter, Chauchat. RSC M1917 byla levnější a jednoduší na výrobu než Meunier A6 také díky použití komponentů z pušek Berthier a Lebel, ale především používala náboj 8 mm Lebel.

RSC se tak dostala na frontu až k závěru války a bylo jasné, že jí nebude možné vyrábět v takovém množství aby nahradila ostatní pušky, proto byla zbraň vydávána přednostně zkušeným vojákům a dobrým střelcům, kteří mohli naplno využít potenciálu této zbraně.

Výroba vylepšeného modelu RSC M1918 dobíhala ještě chvíli po válce a poté bylo podniknuto několik pokusů o modernizaci zbraně v průběhu 20. a 30. let. Pušky RSC M1917 a RSC M1918 byly hojně využity ve 20. letech v rífské válce, kde se dobře osvědčily.

Po roce 1935 byla značná část zbraní upravena zaslepením plynového kanálku, čímž byla vyřazen z provozu plynový píst a tedy i celý samonabíjecí mechanismus, zbraně se tak staly opakovacími puškami s přímotažným závěrem. Tento krok souvisel s předáním zbraní francouzským koloniálním a rezervním jednotkám. Důvodem mohla být jak nedůvěra v loajálnost vojáků těchto jednotek tak obava z plýtvání střelivem při poloautomatické střelbě. [3]

Menší počet zbraní se ještě účastnil bojů při vpádu nacistických vojsk do Francie. Omezené množství zbraní ještě používal Vichistický režim a na konci války Volkssturm pod označením Selbstlade-Gewehr 310(f).

Mechanika zbraně byla založena na odběru prachových plynů z hlavně, které jsou vedené kanálkem do plynové trubice umístěné pod hlavní. Píst jehož pružina zároveň plní funkci vratné vzpruhy je pevně spojen táhlem s nosičem závorníku. Otočný závroník má 2 řady po třech uzamykacích ozubech na každé straně. [1]

Zbraň měla nábojovou schránku s odklopným víkem, po vystřílení všech nábojů zůstával prázdný rámeček ve schránce, stačilo pouze otevřít víko a vlastní vahou vypadl ven. Při nabíjení musela být zbraň držena schránkou nahoru nebo do boku aby z ní nový rámeček nevypadl. V době kdy tým konstruktérů ve zbrojovce v Tulle pracoval na konstrukci RSC M1917, byl zároveň vyvíjen rámeček na 5 ran pro pušku Berthier. Obě skupiny spolu ale nebyly v kontaktu a tak se stalo že RSC M1917 měla vlastní rámeček, který nebyl kompatibilní s puškami Berthier. Nábojový rámeček byl na jedno použití, opakované používání stejných rámečku vede k selhání zbraně. Hledí a pažba je použita z pušky Lebel hlaveň z pušky Berthier a trubicový zásobník z pušky Lebel posloužil jako základ plynové trubice.[4]

Spoušťový mechanismus zbraně byl velmi progresivní a byl později využit mnoha konstruktéry zbraní. Z RSC M1918 pravděpodobně konstrukčně vychází úspěšná americká puška M1 Garand.[5]

Největší slabinou zbraně byl plynový kanálek a plynový násadec, které měly tendenci se zanášet zbytky povýstřelových spalin, což bylo do značné míry zapříčiněno méně kvalitním střelným prachem a s tímto problémem se potýkalo více zbraní této doby.[3]

V průběhu první světové války byla konstrukce zbraně dále vylepšována, celkem tak v průběhu první světové války vznikly 3 varianty modelu 1917. Především se zjednodušovala konstrukce zbraně a usnadňovala rozborka zbraně, která byla velice složitá. Zásadní změnou bylo přidání otočného krytu, který zakrýval vybrání pro napínací páku v zadní části pouzda závěru a tak brání vnikání nečistot do zbraně. Poslední velkou modifikací byla úprava zbraně na rámečky pušky Berthier, která znemožnila používání předchozích rámečku a tak zbraň dostala označení RSC M1918. Zbraň nebyla původně vybavena střeleckou pohotovostí, ale jen záchytem závěru pro manuální vystavení závěru v zadní pozici, to se změnilo až s modelem M1918. V průběhu první světové války byla experimentálně zkoušena zkrácená verze M1917, která ale nebyla zavedena do výzbroje. Zkrácení délky se dočkala až verze M1918.