Džaláleddín Balchí Rúmí

Pro Tebe já včera v noci hvězdě dal jsem znamení: “vznes mou úctu k Tomu, z něhož měsíční zář pramení!”

Pokloním se, pravím: “Poctu tomu slunci dones mi, které žárem zlato činí ze hrubého kamení!”

Prsa svoje odhalil jsem, rány své já ukázal: “Zprávu nes Mu, který dychtiv krve v srdce mámení!”

Sem i onam obracím se, děcko – srdce utišit. (Usne dítě na kolébce, jak jen kolébáme ní.)

Mlékem napoj děcko – srdce, jeho pláče zbav nás již, v mžik jenž, jak mě bezmocnému, stokrát's pomoh' rameni!

Místem srdce město spoje od počátku do konce; s ním kdy srdce odloučené vyhnanství své zamění?

Odmlčím se, ale abych od žáhy se uchránil, číšníku, již opij zcela oko touhy v plameni!

Ó božstvím hovořící, jenž pravd jsi zřítelnicí, od moře, ohně plna, jenž tvory umíš stříci! Jsi starcem starším všeho, jsi králem bez rovného. Duch veden rukou jeho se bídy vztahů zříci. Kdo může v tvorů roji se chlubit láskou tvojí? Svit lesku Tvůrcův tvoji je krásu milující. Díš: “Jakou mocí zvládám? Té lásce v kořist padám, chor láskou, touhou strádám, lékaři dobře zřící Tvá přízeň praví: “Přijdi!”, tvůj hněv zas praví: “Vrať se!” Nám jednou zprávu učiň, co spíš chce pravdu říci! Ó jenž jsi duší slunce, z Tabrízu Pravdy Slunce, v tvém paprsku co prášek – duch sladce hovořící!