Qui Christi Domini

V době Velké francouzské revoluce byl na římskokatolickou církev vyvíjen nátlak ze strany státu. Byla zavedena konstituční církev, která měla formální vazbu na papeže, ale o všem rozhodovalo Ústavodárné národní shromáždění. Na základě občanské ústavy duchovenstva z roku 1790 se z duchovních stali lidem volení a státem placení úředníci státních farností a biskupství. Arcibiskupství byla zrušena a zbylá biskupství byla obsazena ústavními biskupy. Taková praxe trvala po dobu celého revolučního období. V roce 1791 civilní ústavu odmítl papež Pius VI. V té době složilo předepsanou přísahu zhruba 55 % kněžích na venkově a mezi 25 % a 48 % ve městech. Uvnitř francouzské katolické církve došlo po prohlášení papeže k napětí mezi kleriky věrnými ústavě a oddanými Římu, což mělo významný vliv na obyvatelstvo.[1]

Nevyhovující stav, kdy v řadách katolické církve ve Francii byli mnozí biskupové dosazeni právě revolučním režimem, měla být v roce 1801 řešena radikálně. Na základě buly byla všechna ústavní biskupství zrušena. Do nově vzniklých arcidiecézí a diecézí byli někteří z biskupů potvrzeni, avšak mnoho z nich bylo nově vysvěcených.[2][3]