Pupienus

Marcus Clodius Pupienus Maximus (asi 164[1] – červen 238 Řím) byl římský císař vládnoucí spolu se svým kolegou Balbinem asi od března do června roku 238, podle některých údajů 99 dní.[2]

Pupienus
30. císař římské říše
Pupienus
Doba vlády asi březen až červen 238
Úplné jméno Marcus Clodius Pupienus Maximus
Narození asi 164
Úmrtí červen 238
Řím
Předchůdce Maximinus Thrax
Nástupce Gordianus III.
Manželka Pescennia Marcellina
Potomci Tiberius Clodius Pupienus Pulcher Maximus a Marcus Pupienus Africanus
Otec Marcus Pupienus Maximus
Matka Clodia Pulchra a Pescennia Marcellina
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Původ a kariéra

V otázce Pupienova původu nejsou dnes odborníci zajedno. Někteří v něm vidí příslušníka plebejské rodiny,[3] jenž za svůj vzestup vděčil výlučně vlastním schopnostem, existují však i názory, že jeho předkové patřili do řad urozenců či přinejmenším k zámožnějším kruhům.[4] Hlavní potíž je v tom, že náš nejpodrobnější pramen, Historia Augusta, obsahuje množství nedůvěryhodných údajů a zbylé prameny hovoří o Pupienovi jen stručně. Přesto se na základě současného stavu poznání zdá, že jeho rodina nebyla nevýznamná,[5] a on sám byl přijat mezi patricie asi již za vlády Septimia Severa.

Pupienus absolvoval během svého života obvyklou civilní úřední kariéru,[6] oženil se s Pescennií Marcellinou a nabyl díky tomuto svazku značného jmění. Po prétuře a konzulátu (consul suffectus) spravoval jako místodržitel obě Germánie a provincii Asia a roku 234 dosáhl řádného konzulátu; současně ho jmenovali do funkce prefekta Říma, důležité vzhledem k metropolitnímu charakteru města.[7] Povahou byl prý spíše strohý a přísný, což způsobilo, že jako městský prefekt nebyl u lidu příliš v oblibě.

Proklamace za císaře

Během konfliktu mezi senátem a císařem Maximinem Thrákem patřil Pupienus k dvacetičlennému senátnímu kolegiu, určenému k obraně Itálie před vpádem císařských jednotek.[8] Tehdy byl zcela jistě rozhodným Maximinovým protivníkem a stoupencem vzdorocísaře Gordiana v Kartágu, o jeho dřívějších politických postojích však není známo nic. Po Gordianově smrti ho senátoři asi v březnu 238 zvolili novým vzdorocísařem proti Maximinovi – jeho kolegou v úřadě se stal senátor Caelius Balbinus.[9]

Římský lid však nebyl s volbou spokojen a zvláště ho pobouřilo Pupienovo jmenování, protože se obával jeho přísnosti. Bránil oběma císařům vyjít z radnice a požadoval, aby byla moc svěřena někomu z Gordianova rodu. Císaři proto nechali na Kapitol přivést třináctiletého Gordianova vnuka téhož jména a prohlásili jej caesarem. Toto gesto lid uspokojilo.

Vláda
Pupienův sestercius

Přibližně v dubnu 238 vpadl do Itálie Maximinus Thrax, který dosud pobýval v Panonii, aby bránil tamní hranice před různými zadunajskými etniky; jeho záměrem bylo senátní revoltu co nejrychleji potlačit. Oba císaři si rozdělili povinnosti tak, že u lidu méně oblíbený Pupienus vytáhl do boje proti Maximinovi, zatímco Balbinovi připadla starost o Řím. Když Pupienus dospěl do Ravenny a shromažďoval tam další oddíly, dorazila k němu zpráva, že Maximinus byl zabit při obléhání Aquileje vlastními vojáky.[10] Jeho hlavu a hlavu jeho syna poslal císař spolu se zprávou o vítězství do Říma a sám vyrazil k Aquileji. Tam se mu dostalo slavnostního přivítání a i Maximinovi vojáci mu odpřisáhli věrnost, zlákáni slibem peněžních darů. Nato část vojáků propustil domů a se zbylými se vrátil do hlavního města, kde byl přivítán jako triumfátor.

Třebaže dějepisci píší, že společná vláda obou císařů se vyznačovala umírněností a u lidu si získali velkou úctu, vojáci těžce nesli, že musejí poslouchat císaře jmenované senátem, a rovněž jim byla trnem v oku Pupienova germánská osobní stráž. Zosnovali tedy proti panovníkům spiknutí. Jeho úspěchu napomohl i fakt, že vztahy mezi oběma císaři byly dosti napjaté a každý se snažil strhnout svrchovanou moc na sebe.

Asi v červnu 238, zhruba dva měsíce po Maximinově pádu, vtrhli nespokojení pretoriáni do paláce na Palatinu s úmyslem císaře zabít. Pupienus chtěl povolat na pomoc svou germánskou stráž, ale Balbinus se proti tomu postavil, protože se domníval, že ji nechce použít k obraně, nýbrž proti němu. Zatímco se takto dohadovali, vpadli vojáci do jejich pokojů a vyvlekli je nahé na ulici, kde je všemožně uráželi a týrali. Jakmile se o tom dozvěděli Pupienovi Germáni, vyrazili oběma na pomoc. Přišli však pozdě, protože pretoriáni oba císaře zabili a novým vládcem provolali mladého Gordiana III.[11]

Poznámky a reference
  1. Zonaras XII, 17.
  2. Viz Chronograf z roku 354.
  3. Opírají se o údaj v Historii Augustě, Vita Max. et Balb. 5, 1.
  4. Der Kleine Pauly, sv. I, článek Clodius Pupienus, sloupec 1229–1230.
  5. Viz CIL VI 31237.
  6. Údaje o jeho vojenské dráze, tradované především v Historii Augustě, jsou považovány za fikci.
  7. Herodianos VII, 10, 4; VIII, 8, 4.
  8. Viz CIL XIV 3902.
  9. Herodianos VII 7, 10, 1nn.
  10. Herodianos VIII 7, 1–5.
  11. Herodianos VIII 8, 6–8; Aurelius Victor 27, 6; Zosimos I, 16, 2.

Literatura
  • BURIAN, Jan. Římské impérium: vrchol a proměny antické civilizace. Praha: Svoboda, 1997. 237 s. ISBN 80-205-0536-9. (česky)
  • GRANT, Michael. Římští císařové. Praha: BB art, 2002. 387 s. ISBN 80-7257-731-X. (česky)
  • HÉRÓDIANOS. Řím po Marku Aureliovi. Praha: Svoboda, 1975. 314 s. (česky)
  • Portréty světovládců II (od Maximinů po Carina). Praha: Svoboda, 1982. 302 s. (česky)

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.