Psychologický experiment

Aby bylo možné říct, že určité proměnné jsou příčinou jiných proměnných, musejí být splněny přinejmenším tři podmínky:[3]

1. příčina musí časově předcházet následku;
2. příčina i následek musejí spolu kovariovat (společně kolísat, měnit se);
3. alternativní vysvětlení změn následku změnou příčiny neexistuje, nebo je nepravděpodobné.

Splnění těchto podmínek je nutnou podmínkou vnitřní validity experimentu. V psychologii se splnění výše uvedených podmínek zajišťuje třemi kroky:

1. Manipulace s nezávislou proměnnou – příčinou jevu. Pokud má příčina předcházet následku, je nutné prvně manipulovat právě s příčinou, a až poté sledovat její efekt.
2. Změření závislé proměnné – změření změny důsledku či efektu nezávislé proměnné.
3. Kontrola intervenující proměnné – tedy všech dalších jevů, které zasahují do procesu a také ovlivňují změny závislé proměnné, a vyloučit tak alternativní vysvětlení. Právě to je nejtěžší součástí psychologického experimentu, protože jev zpravidla nemá jen jedinou příčinu.

Klasifikace vnějších proměnných je pro experimentátora přínosná, protože mu může pomoci snáze se nad možnými alternativními vysvětleními zamyslet a lépe je při designování výzkumného plánu eliminovat. Jako vnější proměnné bývají uváděny:[3]

• Historie – sem spadá například předchozí zkušenost zkoumaných osob či jiné předchozí vlivy před zahájením experimentu.
• Zrání a přirozený vývoj – zejména u experimentů trvajících delší dobu může dojít k přirozenému vývoji, který lze snadno zaměnit za důsledek manipulace nezávislou proměnnou.
• Neekvivalentnost skupin – protože v psychologickém experimentu se zpravidla porovnává výzkumná skupina s kontrolní skupinou, tyto dva výzkumné soubory musí vykazovat ve zkoumaných charakteristikách obdobné vlastnosti. Velký rozdíl by mohl mít za následek odlišné výsledky, zaměnitelné s vlivem experimentálního zásahu u výzkumné skupiny. Pro zajištění ekvivalence se používá řada postupů, například vyvažování, znáhodňování a jiné.
• Efekt měření – člověk se může naučit na některý test odpovídat „správným způsobem“. Například samotné opakované měření inteligence by vedlo k vyšším výsledkům při opakovaném měření, snadno zaměnitelným s vlivem experimentálního zásahu.
• Chyba měření – chybu může vykazovat i samotné měření, dané například nízkou reliabilitou použitého měřícího nástroje.
• Experimentální mortalita – pokud celý výzkumný proces neabsolvují všechny zkoumané osoby, může existovat důvodné podezření, že výzkum dokončily zkoumané osoby s jinými charakteristikami, než mají osoby, které výzkum nedokončily. Výzkumná skupina ze začátku a z konce měření je jiná a nemusí být ekvivalentní.
• Reaktivita pokusných osob – zkoumaná osoba může od experimentátora očekávat nějaký záměr, a nechová se proto přirozeně. V případě výzkumu v medicíně či psychoterapii se tak může projevit placebo efekt. Vyhnout se tomu lze prostřednictvím slepého pokusu, kdy zkoumaná osoba neví, co se od ní očekává.
• Očekávání ze strany experimentátora – samotný výzkumník může nevědomky zkreslit data v očekávání nějakých výsledků. Zabránit tomu lze taktéž dvojitým či trojitým slepým pokusem.

Kromě metod kontroly vnějších proměnných výše lze dále použít například jejich eliminaci, tedy nastavení experimentu tak, aby se vnější proměnná nemohla projevit. Další metodou je potom třeba její transformace na nezávislou proměnnou, kdy s ní výzkumník začne manipulovat stejně, jako s ostatními nezávislými proměnnými a při zjišťování výsledku experimentů s ní přímo počítá jako s příčinou zkoumaných jevů.

Psychologický experiment se vyznačuje čtyřmi hlavními fázemi. Jsou to:

1. přípravná koncepční fáze;
2. variace podmínek;
3. kontrola rušivých vlivů;
4. sociální vztah mezi pokusnou osobou (osobami) a experimentátorem.