První vláda Hanse Luthera

První Lutherův kabinet: zleva: Stingl, Schiele, Luther, Neuhaus; vzadu státní sekretáři a ministerští radové ministerstva zahraničí; zcela vzadu stojící: Frenken; vedle něj vpravo: Krohne, Stresemann, von Schlieben, Brauns, Kanitz.

Nejdůležitějším bodem na počátku roku 1925 byla konsolidace vztahů se západními sousedy a návrat okupovaných území do německých rukou. Podle Dawesova plánu měla francouzko-belgická vojska opustit Porúří a německá strana očekávala i postupné předání oblastí v Porýní. Proběhlo několik neúspěšných jednání mezi Němci, Francouzi a Brity, a tak stažení spojeneckých vojsk ze severní částí Porýní (tj. kolem Kolína) bylo odloženo. Po tomto neúspěchu byli Němci donuceni opustit pasivní politiku a navrhli pakt o neútočení mezi všemi zainteresovanými stranami, jehož součástí bylo i potvrzení německo-francouzské a německo-belgické hranice. Kancléř Luther a ministr zahraničí Stresemann informovali vládu o jeho uzavření až s dvouměsíčním odstupem, protože se obávali reakce nacionalistů. Britové dokonce na jednání navrhli, aby se Němci připojili ke Společnosti národů. Německá delegace ale nesouhlasila s obecnou podmínkou organizace, která zakazovala vést útočnou válku s dalším členem pod hrozbu sankcí. Němci navíc odmítali definitivní potvrzení německo-polské hranice.

V březnu 1925 začala parlamentní skupina DNVP protestovat proti krokům vlády. Vyhrožovala, že nepodpoří její další kroky, pokud se nezmění směřování zahraniční politiky. Zakročil samotný kancléř, který dokázal zmírnit kritiku nacionalistů na pouhé stěžování ohledně tajných jednání. Slíbil transparentnější jednání, zaručil se, že nedojde k dohodě ohledně východní hranice, a že udělá vše proto, aby se urychlilo stahovaní spojeneckých vojsk z Porýní. Během června a července si Francouzi s Němci vyměnili několik memorand s návrhy, jak urovnat diplomatické vztahy. V září 1925 obdržela německá vláda pozvánku na konferenci ministrů zahraničí, která se konala ve švýcarském Locarnu.

Konference proběhla mezi 5. až 16. říjnem 1925 za účasti ministrů zahraničí Německa, Francie, Velké Británie, Belgie, Itálie, Polska a Československa (účastnil se Edvard Beneš). Za Němce se účastnil kromě ministra zahraničí Stresemanna i kancléř Luther. Minstři se dohodli na vzniku tzv. Rýnského garančního paktu, mezinárodní záruky německé západní hranice. Součástí Locarnských dohod se staly arbitrážní smlouvy mezi Německem, Francií a Belgií. K podobným ujednáním ale v případě východní hranice nedošlo. Ohledně okupovaných území nedosáhli Němci svého cíle. Získali pouze příslib, že při splnění daných podmínek vyklidí spojenci oblast kolem Kolína.

Po návratu do Berlína se podařilo přesvědčit zbytek kabinetu o nutnosti schválení smluv a ten ho 22. října jednohlasně podpořil. Okamžitě proti jeho schválení vystoupili nacionalisté. Jednání mezi jejich představiteli a kancléřem nikam nevedla, a tak zástupci DNVP opustili 25. října 1925 vládu. Nedošlo ale k rozpuštění samotného směnu. Politické strany se shodly, že je potřeba akceschopná vláda, která dotáhne schválení Locarnských dohod do konce. Nově zvolený prezident Hindenburg souhlasil s dosazením současných členů vlády na volná ministerská místa po nacionalistech. Ti ohlásili, že se nepokusí vyvolat hlasování o nedůvěře vlády. V půlce listopadu došlo k oboustrannému odsouhlasení podmínek předání první části Porýní do německých rukou. Zahraniční jednotky se měly stáhnout během prosince 1925 - ledna 1926. Dne 17. listopadu 1925 došlo k samotnému hlasování. Proti se postavili nacionalisté, kteří odmítali oficiálně uznat jakoukoliv ztrátu německého území, a komunisté, kteří se zase obávali sblížení Německa s kapitalistickou Francií. Pomocí hlasů vládních stran, které podpořili i sociální a němečtí demokraté, byly smlouvy schváleny bez větších problémů. Vláda zároveň prohlásila, že po podpisu smluv odstoupí.

Ačkoliv měl kabinet hlavní cíle na poli zahraniční politiky, provedl výraznou část práce i doma. Došlo ke změnám v daňovém právu a finančních vztazích mezi státem a jednotlivými zeměmi. Nejvýraznější událostí ale byla náhlá smrt prezidenta republiky Eberta. Friedrich Ebert trpěl na žlučové kameny a jeho zdravotní stav se výrazně zhoršil v polovině února 1925. Ani akutní operace mu nedokázala pomoci, a tak prezident zemřel 28. února 1925. Jeho pravomoci podle ústavy převzal kancléř. Sociální a němečtí demokraté začali brzo protestovat proti jeho dvojí roli. Luther souhlasil, že přenechá prezidentské záležitosti na směnu. Dne 10. března 1925 byl dočasnou hlavou státu jmenován Walter Simons, dosavadní prezident nejvyššího soudu. Práce vlády byla mezitím přerušena kvůli státnímu pohřbu, následně celá politická scéna zabředla do diskuze, jak bude volen nový prezident. Po vyjasnění volebního zákona začaly všechny parlamentní frakce s volební kampaní, která dále odváděla pozornost od snažení kabinetu.

Vláda během kampaně zdůrazňovala svoji neutralitu, ale i samotný kancléř se snažit ovlivnit na výběr vhodných kandidátů. Vládě dělala starosti hlavně plánována kandidatura maršála von Hindenburga, která spustila vlnu protestů v zahraničním tisku. V druhém kole prezidentských voleb v dubnu 1925 Hindenburg doopravdy zvítězil a vyjádřil své výhrady ohledně směřování vládní politiky. Na druhou stranu přísahal dodržovat výmarskou ústavu a potvrdil, že neplánuje použít svých pravomocí na výměnu kancléře či ke změnám ve vládě.