Prokletí básníci

Prokletí básníci je označení francouzských nekonformních básníků poslední třetiny 19. století, poprvé užité Paulem Verlainem ve stejnojmenném eseji roku 1883 (knižně 1884) – viz níže.

Prokletí básníci Paul Verlaine (první zleva) a Arthur Rimbaud (druhý zleva) znázornění v malbě Henriho Fantin-Latoura z roku 1872.

Často s nimi bývá spojena představa o užívání drog a alkoholu, zločinnosti, násilí a obecně dekadentním životním stylu spojeném s neúctou k většinové společnosti a jejím pravidlům.

Hlavním znakem tohoto stylu poezie bylo hledat krásu v ošklivosti, psát i o dosud tabuizovaných tématech (příkladem je známá báseň Zdechlina Ch. Baudelaira).

Za prvního prokletého básníka a jeho prototyp je obvykle považován Charles Baudelaire (1821–1867). Charles Baudelaire, Paul Verlaine, Walt Whitman a Arthur Rimbaud jsou označováni za typické příklady.

Pojem se ale vžil do širšího povědomí až vydáním sbírky Paula Verlaina (1884). Původně se používal pouze jako označení spisovatelů zmíněných v jeho knize (viz níže), ale později se stal jménem pro spisovatele (a umělce obecně), jejichž život a umění byl mimo společnost nebo proti společnosti. Například, básník a vydavatel Pierre Seghers vydal sbírku Poètes maudits d'aujourd'hui: 1946–1970 (Prokletí básníci dneška) v Paříži roku 1972, obsahující díla autorů jako Antonin Artaud, Jean-Pierre Duprey a 10 dalších, z nichž někteří (např. Artaud) se stali posmrtně uznávanými.

Mezi předchůdce prokletých básníků bývá někdy řazen i francouzský renesanční básník François Villon či praotec literárního horroru Edgar Allan Poe.