Marceline Desbordes-Valmorová

Narodila se 20. června 1786 ve flanderském městečku Douai. Byla nejmladší ze čtyř sourozenců. Otec se živil jako malíř znaků a erbů, rodině se dařilo dobře. Po revoluci roku 1789, kdy byla většina zámků zpustošena, už však nikdo nepotřeboval emblémy a rodina se ocitla v bídě. Pomoc se rozhodla Marcelinina matka hledat u bohatého příbuzného, který měl plantáže v Karibiku. Na tuto strastiplnou cestu vzala ze svých dětí právě Marcelinu.

Tři roky se spolu potloukaly po Francii a snažily se vydělat si peníze na cestu. Marcelina se například u jedné rodiny v Bordeaux, ač sama dítě, starala o sedm let mladšího chlapečka (shodou okolností se později stal jejím manželem). Když se konečně dcera s matkou dostaly na ostrov Guadeloupe v Karibiku, zjistily, že jejich cesta byla marná, neboť jejich příbuzný byl před nějakým časem zabit domorodci. Matka brzy po příjezdu na ostrov zemřela na žlutou zimnici a Marcelina zde zůstala opuštěna. S velkými obtížemi se pak na podzim roku 1802 vrátila do Francie. Toto strastiplné dětství poznamenané bídou a křivdami v ní navždy zanechalo stopy.

Po návratu do Francie strávila nějaký čas doma u otce a živila se šitím. Pak ale odešla do Lille a Rouenu a zkusila své štěstí u divadla. Do Rouenu, kde dostala angažmá, za ní přijely i obě sestry a sdílely s ní domácnost. Marceline tedy opět trpěla chudobou, protože pomáhala k obživě i jim a ke všemu posílala nějaké peníze otci.

Roku 1804 dostala příležitost stát se členkou pařížského divadla Opéra Comique. Koncem roku 1806 již ale angažmá neobnovila pro nedostatečné příjmy. Poté debutovala v bruselském divadle Theatre de la Monnaie a měla velké úspěchy, ale příjmy opět nedostačovaly na obživu. Vrátila se do Paříže a zde se setkává s oním osudovým svůdcem, mužem, který je tak zásadní pro její poezii. Jeho jméno nikdy neprozradila, ale ve svých verších ho nazývala „Olivier“. Marcelina se do tohoto vztahu pustila po hlavě, hluboce prožívala své domnělé štěstí. A i když se od něj snažila odejít, protože vycítila nebezpečí, nedokázala to. Když se Marcelině roku 1810 narodil syn, „Olivier“ se k němu odmítl znát. Marceline pochopila, že byla podvedena, opustila Paříž a odjela na venkov, kde žila pravděpodobně u jedné ze sester.

Roku 1816 její pětiletý chlapec onemocněl a zemřel, což Marcelinu zlomilo. Uzavřela se před světem. Kromě cesty do práce, to jest do divadla, nikam nechodila a s nikým nechtěla mluvit. Pak se ale roku 1817 seznámila v divadle s mladým hercem Francoisem Prosperem Lanchantinem, řečeným Valmore. A protože o ni velmi stál, rozhodli se vstoupit do manželství. Marcelina sice nikdy nemohla zapomenout na svou lásku k „Olivierovi“, ale svého muže měla upřímně ráda. Jejich manželství bylo plné vzájemné úcty a dobroty. Brzy bylo také obdařeno dětmi, ne všechny se však dožily vyššího věku. Marcelina i její manžel stále působili jako herci, aby svou rodinu uživili. Pak se ale Marcelina rozhodla definitivně divadlo opustit. Jednak proto, že byly její úspěchy větší, než Valmorovy a to by mohlo do jejich vztahu vnést nesoulad. Pak také proto, že přibývalo starostí s dětmi, byla vyčerpaná porody a nebyla v divadle šťastná. Jediným příjmem se jim stal Valmorův plat. A protože se jakožto průměrný herec nikde dlouho neudržel, museli manželé i s dětmi často měnit bydliště.

Roku 1830 vydala Marcelina velmi zralou sbírku Básně. O pět let později je Marcelina zvolena členkou lyonské Akademie. Město Lyon přirostlo Valmorovým k srdci, stále se sem vraceli a aktivně se zde zapojovali do společenského a politického života, mimo jiné i do povstání. Marcelina se hojně snaží o zlepšení životních podmínek ve Francii, píše dopisy mocným, ve kterých prosí např. o odstranění trestu smrti apod. Kromě toho stále píše a to nejen básně, ale také povídky, za které dostává mzdu a může tak alespoň trochu přilepšit rodinnému rozpočtu. Roku 1839 vychází básnická sbírka Chudé kvítí, 1843 sbírky Nářky a Kytice a modlitby.

V průběhu let umřely Valmorovým další děti. Marcelinu přežil jen jediný syn. Zemřela 23. července 1859, ve věku třiasedmdesáti let. Se všemi poctami byla pochována na hřbitově na Montmartru, blízko hrobu Heinricha Heineho. Roku 1860 vyšly v Ženevě Nevydané básně, jejichž zveřejnění se už autorka nedožila, ale které stihla připravit k tisku. Svou poslední báseň napsala v létě 1857, dva roky před svou smrtí. Celých padesát let tedy leží mezi její první otištěnou básní a její básní poslední.

Marcelině Desbordes Valmore se dostalo už za života mnoha projevů uznání od osobností jako byl Balzac, Lamartine, Hugo nebo Baudelaire. Pokud v povědomí širšího publika figurovala tedy  jako autorka druhého řádu, pak to bylo pro její vlastní skromnost.

Její dílo plně souznělo s romantismem a proto přirozeně spolu s romantismem ustoupilo v šedesátých letech do pozadí. Avšak později čte a obdivuje její básně nejen Verlaine, který ji zařadil mezi prokleté básníky, nýbrž i Mallarmé, Anatole France, Marcel Proust a další. Ve 20. století jí vzdali hold i surrealisté. Dílo Marceliny Desbordes Valmore tedy patří k živým hodnotám francouzské poezie.

• Élégies et romances (1819)
• Elégies et Poésies nouvelles (1825)
• Poésies Inédites (1830)
• Les Pleurs (1833)
• Pauvres Fleurs (1839)
• Bouquets et prières (1843)
• Poésies posthumes (1860, posmrtně)
• Knížka něžností (česky 1945)

• LAGARDÉ, André; MICHARD, Laurent. Francouzská literatura 19. století. Praha: Garamond, 2008. 579 s. ISBN 978-80-7407-026-6.
• JANOUŠKOVÁ, Anděla. Cestou necestou aneb Životní pouť M. D.-V. In Žár lásky, lásky žal. Praha: Československý spisovatel, 1989. 192 s. ISBN 80-202-0080-0.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Marceline Desbordes-Valmorová na Wikimedia Commons
• Autor Marceline Desbordes-Valmore ve Wikizdrojích
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Marceline Desbordes-Valmorová