Projev na Gazimestanu

Ze všech přítomných řečníků měl nejdelší projev právě srbský předák Slobodan Milošević. Jeho řeč trvala přes 30 minut. Předseda předsednictva Socialistické republiky Srbsko připomněl bitvu, která se na Gazimestanu odehrála na vidovdan (28. června) 1389.

Za důvod (v srbské národní paměti prohrané) bitvy uvedl především nejednotu Srbů. Tu postavil do ostrého kontrastu s Jugoslávií konce 80. let. Připomněl rovněž skutečnost, že se Srbsku podařilo vrátit svojí identitu Srbsku. Tuto skutečnost lze vnímat jako připomenutí historických událostí z počátku 20. století, kdy se stalo Kosovo součástí Srbska ₋ ale také i jako vývoj konce 80. let, kdy byla omezena autonomie Kosova.

Za základní předpoklad fungování SFRJ jako země v rozvinuté části světa byly uvedeny rovnoprávné vztahy mezi jednotlivými republikami SFRJ.

Připomněl, že z nové jednoty srbského národa může těžit i celá Jugoslávie. Multietnické složení srbské republiky bylo označeno jako jeho přednost a jako projev trendu známého z rozvinutých zemí světa, kde se stále častěji promíchává obyvatelstvo různých národů.

Milošević rovněž uvedl, že i nyní stojí národ před mnohými bitvami, které se nebojují se zbraněmi, byť to nelze do budoucna vyloučit. Za souboje budoucnosti označil boj za lepší ekonomickou, kulturní i politickou prosperitu v zemi. Pro to je nezbytný příklad kosovského hrdinství, na které má Srbsko navázat.

V závěru svého projevu zmínil, že Srbsko stálo vždy na hranici Evropy, bylo její součástí a po staletí bránilo evropskou kulturu od cizích nájezdů.

V samotné Jugoslávii byla reakce na Miloševićův projev značně nejednotná. Zatímco Srbové a Černohorci jej přijali s nadšením, a to jak v Srbsku a Černé Hoře, tak i například v Chorvatsku, nebo Bosně a Hercegovině byla nesrbská část politické reprezentace i veřejnosti značně znepokojena. V Záhřebu považovali Miloševićovu řeč za volání do zbraně. Slovinská televize reagovala značně zmatenou televizní reportáží, ve které označila srbské požadavky v Jugoslávii za stále hůře splnitelné a vnímání jednoty v zemi ze srbského pohledu za slepou vojenskou poslušnost.

Jakoukoliv interpretaci předzvěsti válečných plánů ale odmítl například Borisav Jović.[2] Média v Srbsku a Černé Hoře naopak informovala o projevu velmi detailně. Hned druhého dne celý obsah půlhodinové řeči přetiskl deník Politika ve zvláštním vydání.

Západní novináři, kteří byli na akci přítomni, si povšimli značně nadšeného davu tisíců lidí, který bouřlivě reagoval na jednotlivé části projevu. Všimli si rovněž ale i nervozity ve tvářích slovinských a chorvatských zástupců, kteří celou akci pozorovali. Janez Drnovšek nakonec uvedl, že díky Miloševićovi byla nálada v davu přímo euforická.

Západní historiografie označuje projev Slobodana Miloševiće, především následující pasáž, za manifestaci šovinismu:

Projev Slobodana Miloševiće na Kosově poli toho dne byl označen za ukázku velkosrbství a předzvěst následujícího konfliktu.[3][4] Podobně jej okomentoval i kosovskoalbánský politik, Ibrahim Rugova,^[zdroj?] či Azem Vllasi[5]

Během soudního procesu se Slobodanem Miloševićem byla právě tato věta použita jako důkaz, že Milošević měl již v té době válečné plány pro násilné obsazení ostatních republik SFRJ.[2]

Milošević ve svém projevu nicméně zmínil několik klíčových prvků, které se staly součástí ideje srbského nacionalismu. Poprvé také použil přirovnání, že Kosovo je srdce Srbska. Několikrát zmínil příklady srbského hrdinství a odvahy, historické role Srbů jako osvoboditelů. ( Na rozdíl od české historiografie vyzdvihující Bílou Horu, Zborov, Mnichov , okupaci a rok 1968. I tento koncept se později stal součástí klíčových motivů srbských vlastenců a i nacionalistů.