Privilegium minus

Jako privilegium minus je tato listina označovaná od roku 1852 (poprvé W. Wattenbach), aby se odlišila od tzv. privilegia maius, padělku vévody Rudolfa IV. ze 14. století.

Udělení tohoto významného privilegia bylo plodem kompromisu mezi Jindřichem Jasomirgottem a Jindřichem Lvem z welfské dynastie, kteří si oba nárokovali titul vévody bavorského. Jindřich Jasomirgott se zřekl Bavorského vévodství, Jindřich Lev naopak Východní marky (tedy Rakouského markrabství) a vazba rakouských zemí na Bavorsko byla nadále zrušena. Císař následně povýšil Východní marku na vévodství a to udělil v léno Jindřichu II. Jasomirgottovi a jeho manželce Theodoře.

Tato část privilegia úzce souvisí s tehdejší dynastickou situací: vévodský pár měl roku 1156 pouze pětiletou dceru Anežku, synové Leopold a Jindřich se narodili teprve o rok, respektive o dva roky později. Společné udělení země v léno oběma manželům mělo posílit pozici vévodkyně, i když jí nedávalo reálná vladařská práva, a kdyby Jindřich II. Jasomirgott, jemuž bylo v této době již téměř padesát let a měl pouze dva bratry zasvěcené duchovnímu životu, zemřel, snad by jí i umožnilo ujmout se regentství.

Další dva články privilegia zajišťovaly, aby mohla zemi v případě, že by vévodský pár neměl syny, zdědit dcera. Za prvé se jednalo o výsadu ženského nástupnictví: dcery vévodského páru měly stejná práva jako synové, pouze však v případě, že vévoda neměl mužského dědice. Rakouské vévodství se tak stalo tzv. ženským lénem. Druhý článek garantoval právo, na jehož základě mohl vévodský pár v případě bezdětnosti svobodně určit svého nástupce, tedy tzv. libertas affectandi. Vybraný nástupce musel sice přijmout zemi v léno od císaře, ale to bylo v tomto případě chápáno pouze jako formální akt. Toto právo pak mohl vévoda samozřejmě využít k posílení nároků manžela své dcery.

Na základě privilegia minus byl rakouský vévoda navíc osvobozen od povinné účasti na říšských sněmech s výjimkou těch, které se konaly v Bavorsku, byl vrchním soudcem ve svých zemích (vévodství mu bylo uděleno cum omni iure, tedy se vším právem), bojovat pod říšskými praporci měl jen v případě, že by bylo ohroženo jeho vlastní panství nebo se válčilo v sousedních zemích. Zde se nejednalo jen o otázku politické prestiže, ale o věc finanční úlevy. Vyzbrojení a živení vojska i výprava na říšský sněm byly totiž relativně nákladnými záležitostmi a vévoda tak nadále nemusel, pokud sám nechtěl, vynakládat na tyto věci ne nepodstatné částky.

• Lexikon des Mittelalters, sv. 7, s. 230-231.
• APPELT, Heinrich. Privilegium minus : Das staufische Kaisertum und die Babenberger in Österreich. Wien ; Köln ; Graz: Böhlau, 1973. 104 s. ISBN 3-205-08360-1. (německy)
• FIALA, Zdeněk. Die Urkunde Kaiser Friedrichs I. für den böhmischen Fürsten Vladislav II. vom 18.11. 1158 und das „Privilegium minus“ für Österreich. Mitteilungen des Institiuts für Österreichische Geschichtforschung. 1970, roč. 78, s. 167–192. ISSN 0073-8484. (německy)
• JURITSCH, Georg. Geschichte der Babenberger und ihrer Länder (976-1246). Innsbruck: Verlag der Wagnerschen Universitäts-Buchhändlung, 1894. 726 s. Dostupné online. (německy)
• LECHNER, Karl. Die Babenberger : Markgrafen und Herzoge von Österreich 976-1246. 5. vyd. Wien ; Köln ; Weimar: Böhlau, 1994. 478 s. ISBN 3-205-98229-0. (německy)
• POHL, Walter; VACHA, Brigitte. Die Welt der Babenberger : Schleier, Kreuz und Schwert. Graz ; Wien ; Köln: Styria, 1995. 319 s. ISBN 3-222-12334-9. (německy)
• VEBER, Václav, a kol. Dějiny Rakouska. 1. doplněné a aktualizované. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2009. 754 s. ISBN 978-80-7106-239-4. S. 89–90.
• ZÖLLNER, Erich. Das Privilegium minus und seine Nachfolgebestimmungen in genealogischer Sicht. Mitteilungen des Institiuts für Österreichische Geschichtforschung. 1978, roč. 86, s. 1–26. ISSN 0073-8484. (německy)