Prisca theologia

Prisca theologia „dávná teologie“ je učení, které tvrdí, že existuje jediná pravdivá teologie, která se prolíná všemi náboženstvími, která byla odedávna dána člověku Bohem, ale je esotericky skryta v dávných textech.[1] Tento koncept byl prosazován především v renesanci, přičemž navazoval na antické myšlení, které často také vidělo počátek veškeré moudrosti v dávné minulosti. Podobným termíny jsou prisca philosophia „dávná filosofie“, prisca sapientia „dávná moudrost“ nebo philosophia priscorum „filosofie dávných“. Není zcela jasné nakolik bylo mezi výrazy rozlišováno, i s ohledem na snahu o smíření teologie a filosofie, ale je možné že prisca theologia se vztahovala spíše k božským mystériím, zatímco prisca philosophia k přírodnímu světu, podobně jako přírodní filosofie. Úzce souvisejícím konceptem je také perenniální filosofie, koncept podle kterého všechna náboženství sdílí jednu konečnou pravdu.[2]

Marsilio Ficino, renesanční učenec a obhájce konceptu prisca theologiae

V raném křesťanské myšlení byla antická filosofie chápána jako převzatá, či dokonce uloupená, a pokroucená biblická filosofie, která měla být starší. Taková koncepce se objevuje například u Kléménta Alexandrijského z přelomu 2. a 3. století. Renesanční filosofové přišli s konceptem prisca theologiae, jejíž kánon zahrnoval kromě Mojžíšova Pentateuchu, také různé, často relativně pozdní, spisy, například Chaldejská orákula, která mylně připisovali Zoroasterovi, a různé hermetické, orfické a pythagorejské texty, díla novoplatoniků pozdního starověku nebo Sibylina proroctví. Objevila se také myšlenka že pohanská filosofie není odvozena přímo od židovské, ale že Bůh nezávisle zjevil pravdu Židům i pohanům a připravil je tak na křesťanské zjevení. Marsilio Ficino, učenec, kněz a představil renesanční magie, pak psal o řadě šesti dávných teologů, která zahrnovala postupně Zoroastera a Herma Trismegista, Orfea, Aglaoféma, Pythagora a nakonec Platóna. Kromě platoniků se idea prisca theologiae objevovala i aristotelovsky orientovaných filosofů, podle kterých nebylo jejím završením myšlení Platónovo, ale Aristotelovo. Již na konci 16. století však začala myšlenka dávné teologie upadat, například s ohledem na to že bylo prokázáno že mnohé spisy považované za značně starobylé byly relativně pozdní, a také s příchodem ideje pokroku a osvícenství. Přesto však nezanikla a vznikl například koncept mojžíšovské fyziky, tedy přírodního poznání v souladu s Biblí, objevující se u Jana Amose Komenského nebo Isaaca Newtona.[2] Ještě podle anglikánského kněze a filosofa Ralpha Cudwortha působícího v 17. stoletím je prisca theologia, prisca philosophia i perenniální filosofie prapůvodní moudrostí Adama a Mojžíše a byla odhalena pohanských filosofům již před příchodem Krista v rámci praeparatio evangelica.[3]