Praní surové vlny

Praní surové vlny je proces, kterým se před zpracováním vláken na přízi z ovčího rouna odstraňuje velká část nežádoucích příměsi, kterých je v rounu 30 až 60 %. Rostlinné příměsi se pak z vyprané vlny odstraňují karbonizací. [1]

Surová a praná ovčí vlna

Průměrné složení neprané australské vlny (v %):

Druh ovce Podíl vláken Vlnní tuk Pot Nečistoty Vlhkost
Merino 49 16 6 19,5 9,5
Crossbred 61 11 8 8 12

Nečistoty pochází z pastviny. Jsou to zejména úlomky rostlin, zaschlé bláto a exkrementy, písek.

Vlnní tuk se nemá vyprat beze zbytku. Pro zpracování je výhodné ponechat na vláknech na česanou přízi asi 1 % a na mykanou přízi 2 % mastnoty. [2]

Způsoby praní
Hrabicový leviatan z 20. let 20. století

Srsti některých hrubovlákenných ovcí se někdy perou přímo na zvířeti, [1] tím se předem odstraní asi třetina nečistot. Všechny surové vlny se pak perou na průmyslových zařízeních, při čemž se rozlišují dvě technologie:[2] [3]

  • praní ve vodním prostředí,
  • praní rozpouštědly.

Praní ve vodním prostředí

[2] se provádí na tzv. leviatanech, což jsou kontinuální linky se 4–6 vanami, mezi kterými jsou odmačkávací válce. Materiál se přivádí do stroje pomocí nakládače a linka je zakončena sušárnou. [4]

Hrabice leviatanu (SCIRO 2000)

Jednotlivé vany pojmou 6000–13 000 litrů tekutiny, zařízení s pracovní šířkou cca 2–3,5 m bývá až 50 metrů dlouhé a dá se na něm vyprat 500–800 kg vlny za hodinu.

Ke strojnímu zařízení obvykle patří lanolinová stanice na těžení tuku z pracích vod.

Voda ve vanách se ohřívá na cca 50 °C a přidává se do ní uhličitan sodný a prací prostředek. Vlákenný materiál je při praní v neustálém pohybu, který je způsoben

  • výkyvy hrabic (na snímku vpravo je jedna vana staršího hrabicového leviatanu) nebo
  • otáčením perforovaných bubnů. Princip bubnového leviatanu je novější, má zejména tu výhodu, že je zde podstatně omezeno zplsťování a zaplétání vlněných vláken.

Jeden z moderních systémů je Siroscour vyvinutý australským institutem SCIRO v roce 1977. Je to vícestupňová kombinace praní ve vlastní špíně, odtučňování a máchání. Siroscour je vhodný zejména pro jemné vlny.[5]

Praní vlny rozpouštědly (systém Sover)

[1] Princip spočívá v praní při izoelektrickém bodě (pH 4,9), kde vlna má nejmenší bobtnavost a reakční schopnost, takže se sníží riziko poškození vláken na nejnižší míru. Vrstva vláken na perforovaném dopravníku se postřikuje hexanem, směsí vody a isopropyalkoholu a znovu hexanem. Směs vody s alkoholem zbaví vlnu potních látek a hexan ji odmastí.

Zařízení sestává z hermeticky uzavřeného extraktoru a sušárny. Mezi každým oddílem extraktoru jsou odmačkávací válce, pod strojem je umístěna dekantační nádrž (oddělení nerozpuštěných látek od kapaliny). Prací a sušicí linka je asi 40 metrů dlouhá, při pracovní šíři 2 m se ní nechá dosáhnout 2–3násobného výkonu oproti praní na leviatanu.

Laboratorní leviatan Siroscour z roku 2000

Součástí linky je zařízení, na kterém se zušlechťuje získaný lanolin (85–90 % množství obsaženého v surové vlně), čistí voda a recyklují rozpouštědla.

Vlna praná tímto způsobem má být čistější a obsahuje méně krátkých vláken než materiál praný ve vodním prostředí.

Pokusy s praním vlny rozpouštědly (solvent scouring) se prováděly v různých zemích asi od roku 1950, v 90. letech bylo ve světě v praktickém provozu 7 zařízení. K zavedení výroby jsou však nutné vysoké investiční náklady a technologie je v porovnání s klasickým praním velmi složitá. Z těchto důvodů není dosud (až do začátku 21. století) tento systém komerčně úspěšný.[5]

Sušení a karbonace

[2] K sušení vlákenných vloček se používají jednopásové nebo bubnové sušicí stroje. Na odpaření 1 kilogramu vody je zapotřebí 1,5–2 kg páry.

Karbonací se odstraňují z vyprané vlny rostlinné nečistoty. Jako chemikálie se nejčastěji používá kyselina sírová, kterou se spálí celulózové příměsi.

K vlastní karbonaci se dají použít stejné stroje (leviatany) jako na praní vlny. Ty se seřazují spolu se sušicími, klepacími a dopravními zařízeními do linky o délce 60–100 m. Karbonační linka může zpracovat až 300 kg vlny za hodinu.

Reference
  1. Kießling/Matthes: Textil- Fachwörterbuch, Berlin 1993, ISBN 3-7949-0546-6, str. 422
  2. Pospíšil a kol.: Příručka textilního odborníka, SNTL Praha 1981, str. 436-453
  3. Lacasse/Baumann: Textile Chemicals: Environmental Data and Facts, Springer 2012, ISBN 9783642188985, str, 111-113
  4. Wool scouring [online]. TE ARA, 2017 [cit. 2017-08-01]. Dostupné online. (anglicky)
  5. Wool Scouring Systems [online]. The Australian Wool Education Trust, 2009 [cit. 2020-10-10]. Dostupné online. (anglicky)
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.