Pražský rejdič středozobý

Rejdiči jsou ve městech Střední Evropy chováni už dlouho. Kromě Prahy se tato plemena rozvíjela také ve Vídni, Budapešti, v Berlíně nebo v Bratislavě.[2] V těchto lokalitách vznikala svérázná plemena krátkozobých rejdičů s typickými znaky a většina těchto krátkozobých plemen měli i svoji variantu s delším zobákem, přičemž tito rejdiči jsou velmi podobného vzhledu. První zmínka o existenci pražského středozobého rejdiče pochází z roku 1886, kdy byla vydána monografie Holubářství, jejímž autorem je Vladislav Šír. V této knize je popsán jak krátkozobý pražský rejdič, tak rejdič označovaný jako pražský bělouš.[2] O dlouhozobém rejdiči zvaném pražský bělouš nebo pražský čápík píše i Bohumil Bauše ve svém překladu knihy Drůbež od Carla Gottloba Fridricha, která byla vydána v Německu v roce 1896.[2] Středozobí rejdiči byli po vzniku pražského krátkozobého rejdiče vždy méně ceněni než jejich krátkozobá forma,[4] ale byli početnější a chovatelé krátkozobých rejdičů často začínali právě u holubů středozobých, protože jejich chov je jednodušší.[4] Postupem času se ze středozobých rejdičů stali ptáci, kteří byli považováni za odpad vyštěpující se občas v chovu krátkozobých pražských rejdičů a kteří se používají jen jako chůvky pro krátkozobé rejdiče, kteří kvůli extrémně zkrácenému zobáku nemohou sami odchovávat holoubata.[5] V současné době je to plemeno na pokraji vyhynutí, chovají ho pouze čtyři chovatelé.[6]

Pražský rejdič středozobý je starším vývojovým typem krátkozobého rejdiče. Plemennými znaky se mu velmi podobá, výrazně se od něj odlišuje tvarem hlavy a zobáku a letovými schopnostmi. Je to holub menšího tělesného rámce se středně dlouhou postavou, od ohbí křídel po konec ocasu není delší než 22 cm,[7] celková délka ptáka od špičky zobáku po konec ocasu, je 32–34 cm.[2] Má vždy působit dojmem dobrého letce.

Hlava je jemná, hranatá, ale ne tak výrazně kostkovitá jako u krátkozobého rejdiče. Je spíše nižší, širší, s mírně zploštělým čelem a jemně klenutým temenem. Hrbolky nad očnicemi a na temeni nejsou výrazné, ale aspoň jejich náznak je žádoucí. Zobák je velmi široce nasazený, přiměřeně silný a mírně tupý. Je trochu sklopený, navazuje na linii čela a je spíše kratší, od čela na hrot zobáku 10-14 mm dlouhý.[7] Typickým znakem středozobého rejdiče jsou velké perlové oči. Jen u sedlatých a čistě bílých jsou duhovky tmavé. Obočnice jsou úzké a jemné. Co se plemenných znaků hlavy týče, pražský krátkozobý rejdič je nejprošlechtěnějším středně výkonným vysokoletcem.

Krk je středně dlouhý, u hlavy štíhlý s jemně vykrojeným hrdlem a v týlu je mírně prohnutý vzad. Nesený je kolmo a široce nasedá na trup. Postoj ptáka je poněkud vztyčený, elegantní, tělo je držené mírně skloněné vzad a holub našlapuje na špičky prstů. Hruď je široká, vypjatá a dobře zaoblená, záda spíše krátká. Křídla jsou středně dlouhá, letky jsou široké, plné, u složeného křídla spočívají lehce na ocasu a nekříží se. Zvláštností jsou tzv. štítky tvořené čtyřmi mírně zdviženými pery za vnitřními loketními letkami. Na konci hřbetu proto záda nejsou zcela uzavřená, neboli krytá křídly. U běloušů a u vlaštováků však štítky často chybí.[2] Ocas je úzce složený, středně dlouhý, nedotýká se země a současně přesahuje křídla o 1–1,5 cm.[7] Nohy jsou středně dlouhé, běháky a prsty jsou neopeřené, červené barvy.

Opeření je husté, krátké a širší, přiléhavé, pružné a hladké. Jeho barva je čistá a lesklá, rovnoměrně rozložená po všech barevných částech. Chová se v identických barevných a kresebných rázech jako pražský rejdič krátkozobý. Kvůli malému množství chovaných jedinců však pravděpodobně mnoho těchto rázů vymizelo, v současných chovech jsou drženi ptáci černí a modří běloprsí a bělouši.[6]

Pražský rejdič středozobý patří mezi středně výkonné rejdiče. Pro tyto ptáky je typický vytrvalý let v hejnu ve středně vysokých výškách. Do nich stoupá v sevřeném hejnu spirálovitým letem a let je doprovázen prudkými obraty, tzv. překládáním. Holubi vylétávají do výšky 600-1000 m[2] a ve vzduchu by měli vydržet minimálně 2 hodiny.[7] V tréninku by měli létat i 3-4 hodiny.[5] Trénink holubů spočívá v jejich řízeném vypouštění z holubníku, mladí holubi jsou stimulováni k výškovému letu pomocí praporků a po skončení letu se na zavolání vrací zpátky. V současné době se pražský středozobý rejdič k letovému sportu používá vzácně.

Na přelomu 19. a 20. století, v době největšího rozkvětu chovu, holubáři vypouštěli svá hejna najednou, ta se na obloze v letu spojovala a soupeřilo se v tom, kolik holubů se vrátí domů. Hejna rejdičů totiž mohla strhnout i cizí holuby do svého holubníku.[4] Chovatelsky cennější jedinci se k letu nevypouštěli.

Chov pražského rejdiče středozobého je snadný, jsou to ptáci plodní, kteří dobře odchovávají holoubata.[1] Pro zvýšení letových schopností se zušlechťují krví podobných rejdičů, vysokoletci nejsou pro křížení příliš vhodní, protože v dalších generacích vznikají typově i výkonnostně nevyrovnaní jedinci.[4]

Plemenem, který má nejblíže pražskému středozobému rejdiči, je pražský rejdič krátkozobý. V chovech těchto ptáků se jedinci s delším zobákem často vyštěpují. Plemena se od sebe odlišují především tvarem hlavy a délkou zobáku a schopností létat, pražský krátkozobý rejdič je již dlouho především voliérovým ptákem.

Velice podobným plemenem je vídeňský vysokoletec. Od něj se pražský středozobý rejdič liší kulatejší a širší hlavou, trochu kratším zobákem, odlišnou postavou a štítky, které u něj vyžadovány vzorníkem, zatímco u vídeňského vysokoletce jsou chybou. Předkem vídeňských vysokoletců může být právě pražský středozobý rejdič.[2] Starorakouský rejdič je plemeno, které bylo znovuobjeveno a zařazeno do vzorníků plemen až na přelomu 80. a 90 let 20. století.[2] Je to středozobý rejdič s kulatou hlavou,chovaný v běloprsé kresbě (tzv. vlaštovák). Od pražského rejdiče se odlišuje především tvarem hlavy, která je zaoblená s klenutým čelem, a tmavou barvou očí. I přes tyto rozdíly byl použit k regeneraci tohoto barevného rázu pražského rejdiče středozobého.[2] Budapešťský rejdič vlaštovák je středozobou variantou budapešťského rejdiče krátkozobého. Je to vysokoletec s málo prošlechtěnými znaky hlavy, kresby či barvy, využívaný především jako chůvka pro krátkozobé holuby. Standardem plemene se podobá starorakouskému rejdiči. Plemena slovenský a bratislavský vysokoletec mají svůj původ pravděpodobně také v pražském rejdiči. Jsou to ptáci s prodlouženou postavou střední velikosti, kteří dokáží létat pět hodin a z toho jednu hodinu ve velké nebo nedohledné výšce.[2]