Pražský divadelní festival německého jazyka

Založení Pražského divadelního festivalu německého jazyka předcházel pokus vybudovat v Praze stálou německojazyčnou scénu v návaznosti na slavnou tradici pražského divadelnictví, jejíž součástí bylo v letech 1888–1944 Nové německé divadlo. Prapůvodním autorem této myšlenky byl spisovatel, dramatik a scenárista Alex Koenigsmark,[1][2] který v roce 1991 spolu s Jaroslavem Gillarem, Jiřinou Jiráskovou, Janem Klusákem, Annou Fárovou (zahraničními zakládajícími členy pak byli mj. Walter Scheel a Klaus Maria Brandauer) stál u zrodu Nadace Pro Thalia.[3]

K tomuto projektu byli záhy přizváni spisovatel Pavel Kohout a dramaturgyně a teatroložka Renata Vatková, kteří oba po léta působili v jazykově německém prostředí, Kohout měl navíc zkušenosti z období, kdy pracoval pro vídeňský Burgtheater. Protože pro velkorysý plán Nadace Pro Thalia se nepodařilo nalézt vhodné prostory a dostatečnou finanční podporu,[3] přiklonili se k projektu festivalu, na kterém by v Praze hostovaly přední soubory německojazyčných divadel.[1] Pražský divadelní festival německého jazyka byl založen na podzim roku 1996[4] ještě před podepsáním Česko-německé deklarace, což byly v obou případech události, v nichž se výraznou měrou angažoval Pavel Kohout. U vzniku této divadelní přehlídky byla také Jitka Jílková, tehdy koordinátorka akce, od roku 1997 ředitelka festivalu, [1] která za svoji profesní činnost obdržela rakouské i německé státní vyznamenání.[4] Vedle Jílkové se na přípravě jednotlivých ročníků podílel šéf produkce Pavel Jelínek, a od roku 1998 dramaturgové Ondřej Černý a Josef Balvín. Počínaje rokem 2004 s festivalem spolupracuje dramaturg Petr Štědroň, za public relations je odpovědný Milan Neubauer.[5] V roce 2007 v souvislosti s tehdejšími problémy s financováním Kohout vedení festivalu opustil, protože se obával, že za těchto okolností nelze udržet jeho uměleckou úroveň.[6] V dosavadním trvání tohoto projektu se však dosud dařilo zajistit dostatek prostředků na každý další ročník.[4]

Za dobu téměř dvacetileté historie festivalu se v Praze představili uznávaní režiséři jako George Tabori, Robert Wilson, Andreas Kriegenburg, Luk Perceval, Christoph Marthaler, Frank Castorf, Thomas Ostermeier, Martin Kušej nebo Stephan Kimmig, slavné herecké osobnosti – např. Klaus Maria Brandauer, Bruno Ganz, Josef Hader či Sophie Rois a celá řada renomovaných divadelních souborů, mezi něž patří zejména Deutsches Theater Berlin, Schaubühne Berlin, Berliner Ensemble, Thalia Theater Hamburg, Burgtheater Wien, Schauspielhaus Zürich, Münchner Kammerspiele, Volksbühne Berlin a mnoho dalších.[4] Řada titulů, které festival do Prahy přivezl, např. divadelní hry Mariuse von Mayenburga nebo Rolanda Schimmelpfenniga, se brzy objevila v českém provedení.[6]

Pražský divadelní festival německého jazyka seznamuje české diváky s průřezem divadelní tvorby našich sousedů a zároveň vyplňuje ono prázdno a nostalgii po někdejší multikulturní Praze české, německé a židovské. Konfrontace s německým divadlem, které je formálně a interpretačně dravější, barevnější a komunikativnější, má každý rok oživit poněkud mdlejší české divadlo.[7] Při výběru jednotlivých inscenací není tým organizátorů vázán žádnými předem stanovenými pravidly. Základní přehled všech německojazyčných premiér je k dispozici v časopise Mykaenae, ve kterém jsou obsaženy praktické informace o divadelním dění v Německu, Rakousku a Švýcarsku. Zde vždy na konci sezóny vychází soupis premiér, které se chystají na sezónu následující. Z těchto představení se dramaturgové snaží vytipovat to zajímavé, aktuální a výrazné.[2] Pro každý ročník je pak zvoleno určité motto, které má spojovat všechny inscenace, které se pořadatelé rozhodnou pozvat. Ze 30–40 naživo zhlédnutých představení je každoročně vybráno přibližně 10 inscenací.[2]

Současné umělecké vedení festivalu zastupuje především šéfdramaturg Petr Štědroň, který je zároveň ředitelem Divadla Na zábradlí, a ředitelka festivalu Jitka Jílková. Tato dramaturgie se zaměřuje na divadelní počiny vynikající ať už novátorskými režijními postupy, netradičním dramaturgickým výběrem či výkladem, scénografií nebo technologickým zpracováním, samozřejmě s důrazem na hereckou kvalitu. Bohatý výběr v divadelně velmi výrazné oblasti je však limitován finančními a technickými podmínkami.[4] Inscenace vybraná dramaturgií festivalu do programu aktuálního ročníku byla již několikrát následně vyhlášená odborným časopisem Theater heute jako inscenace roku (Hořké slzy Petry Kantové – Residenztheater, r. 2012, Co je venku, do toho mi nic není – Maxim Gorki Theater, r. 2014). V anketě kritiků časopisu Svět a divadlo byly jako "Největší zážitek roku ze zahraničního divadla" vybrány festivalové inscenace: Vojna a mír - Burgtheater Wien, r. 2011, Španělská mu(š)ka - Volksbühne Berlin, r. 2012, Oidipus. Město - Deutsches Theater Berlin, r. 2013).[4]

Každoročně uděluje festival Cenu Josefa Balvína (původně Cena MAX, přejmenována na počest dlouholetého dramaturga festivalu) nejlepší české inscenaci německy psaného divadelního textu a vítěznou produkci zařazuje do programové nabídky, opatřenou německými titulky.[8] Oceněny byly např. Kabaret Kafka – Divadlo Na zábradlí, r. 2013, Arabská noc – Moravské divadlo Olomouc, r. 2011 a Legenda o svatém pijanovi – Divadlo Komedie, r. 2011.[4]

Hlavní program doprovázejí výstavy, videoinstalace, divadelní výlety, odborné přednášky a menší česko-německé projekty, jako je prezentace nové dramatiky prostřednictvím inscenovaného čtení nebo divadelní produkce partnerských kulturních společností. Během festivalu se vždy uskuteční několik diskusí s publikem a herci, režiséry, autory a dalšími tvůrci.[4]

Festival je primárně zaměřen na české publikum. Všechna představení jsou tlumočena prostřednictvím titulků nebo sluchátek, proto jsou festivalové produkce dostupné i divákům, kteří nemluví německy (české produkce jsou naopak tlumočeny do němčiny).[4] Programové složení je velmi různorodé a nabízí prostor pro všechny sociální vrstvy a věkové kategorie. Za dobu své existence už si festival vybudoval vlastní diváckou základnu. Představení navštěvují žáci a studenti středních i vysokých škol, novináři, diplomaté a zástupci institucí, lidé na vozíku i nevidomí, senioři, herci a režiséři, politici, manažeři a šéfové firem, čeští emigranti, diváci ze Slovenska, Rakouska, Německa i Švýcarska. V závislosti na počtu představení a kapacitě daných sálů navštíví festival v každém roce kolem 5000 diváků, celkově tedy festivalová představení zhlédla již téměř stovka tisíc diváků. Návštěvnost každoročně dosahuje 90–100%.[4]

Festival spolupracuje na různých úrovních s řadou národních i nadnárodních organizací. Mezi nejvýznamnější instituce, které tuto divadelní přehlídku dlouhodobě finančně podporují, a bez nichž by její realizace nebyla vůbec možná, patří Ministerstvo kultury ČR, Hlavní město Praha, Česko-německý fond budoucnosti a Goethe-Institut, se kterým festival velice často spolupracuje i organizačně. Z dlouhodobých finančních partnerů z obchodní sféry je to pak především společnost Škoda Auto a T-Mobile.[4] Dále má festival řadu partnerských společností v programové a vzdělávací oblasti. Vedle divadelních domů (Národní divadlo, Divadlo Archa), menších divadelních spolků (Divadlo Letí) a kulturních organizací (Rakouské kulturní fórum, Institut umění, Dilia, Aura-Pont) jsou to zejména střední a vysoké školy jako je Německá škola v Praze, DAMU, Katedra germanistiky FF UK, Universität Wien a mnoho dalších. Prestiž festivalu podtrhuje i trvalá podpora velvyslanectví všech zainteresovaných zemí.[4]

Finanční náročnost projektu je poměrně vysoká, což je dáno honorářovými požadavky násobně vyššími než u tuzemských produkcí, nájmy velkých divadelních domů a technickými podmínkami zahraničních inscenací.[4] Výše finančních darů ze strany soukromého a veřejného sektoru se přitom ve srovnání s prvními ročníky snížila téměř na polovinu a má klesající tendenci.[9] Samotný festival je schopen pokrýt pouze 3% svého rozpočtu. 27% nákladů hradí zahraniční fondy, nadace a instituce, 25% financují hlavy států a instituce samosprávy, 17% je zaplaceno ze sponzorských darů.[9] V souvislosti s hostováním zahraničních souborů tvoří významné položky nejen ubytování, doprava, transport dekorací, tantiémy, ale také překlady a tlumočnická technika, k nim pak přibývají provozní a osobní výdaje a propagace. Cena za uvedení jedné zahraniční inscenace se pohybuje mezi 35–75 tisíc Euro.[10] Běžný festivalový ročník zahrnující alespoň tři velké a několik menších produkcí potom vyžaduje náklady ve výši od 450 tisíc Euro.[4]

Vlastní finanční podíl, tedy příjmy ze vstupného, tvoří jen velmi malou část příjmů, přibližně 5% z celkového rozpočtu. Vzhledem k vysoké nákladnosti hostování zahraničních souborů je nutné cenu vstupenky z velké části dotovat. Z důvodu cenové dostupnosti všem sociálním vrstvám diváků je snahou festivalu udržet průměrnou cenu vstupenky mezi 300 a 400 Kč, navíc je poskytována 50% sleva studentům, seniorům a tělesně postiženým divákům; studentům středních a vysokých škol je určena zvýhodněná permanentní vstupenka na celý festival, tzv. Festival-pas.[4]