Prášily

Panství v této oblasti vlastnil kolem roku 1640 rod Lobkoviců. V roce 1739 existovaly první obytné domky kolem sklářské hutě. Roku 1763 koupil sklárnu hrabě Josef Kinský a ves dostala název Stubenbach. V roce 1799 koupil od hraběte Filipa Kinského prášilské panství kvůli plánům na těžbu a plavení dřeva kníže Josef II. Schwarzenberg.[6] Roku 1803 byl postaven kostel sv. Prokopa. V 1. čtvrtině 19. století upravil J. K. Eggerth sklárnu na výrobu ručního papíru. Závod byl zničen roku 1933 požárem.

Počátkem 20. století začaly být dřevěné stavby nahrazovány zděnou výstavbou, postavena byla pošta s telegrafem, dva hostince a studentská noclehárna, četnická stanice, inspektorát, oddělení finanční stráže, státní polesí, obecná škola, trojtřídní česká škola a čtyřtřídní škola německá, pila a papírna, která patřila k nejstarším v Čechách. Zřízena byla i lékařská ordinace.

V roce 1921 v obci žilo 1373 obyvatel, z nichž 29 se hlásilo k české národnosti, 1338 k německé a zbytek k ostatním. Evidováno zde tehdy bylo 190 domů (zřejmě včetně okolních samot, k obci administrativně patřících).[7]

Bývalý Schwarzenberský pivovar byl roku 1928 přestavěn na chatu Klubu českých turistů, kam bylo již zavedeno elektrické světlo. Roku 1936 vystavěli členové Klubu českých turistů na Prášilském potoce koupaliště. Od roku 1938 se v Prášilech uvádí elektrické osvětlení z malé elektrárničky a jednoduchý vodovod rozvedený z bystřiny. Tehdy, v roce 1938, zde žilo 1022 obyvatel ve 161 domech. Většina obyvatel se živila jako dřevaři nebo drobní řemeslníci. V obci byly registrovány dva německé a dva české spolky.

K Prášilům náležely i mnohé samoty a osady v blízkém i vzdáleném okolí, které dnes lze v terénu identifikovat jen s přesnou znalostí lokalizace: Dolní a Horní Steindlberg (později Horní a Dolní Kamenec), Gsenget (Pomezí), Horní Huť, Formberg, Liščí Díra, Grunbergrova Huť, Neubrunn, Seeberg, Seckerberg (Horky), Sonnberg (Slunečná), Gruberg.[8]

Po Mnichovské dohodě byla vysídlena česká menšina obyvatel. Po skončení druhé světové války vysídlení naopak potkalo mírnou a většinou bezkonfliktní německou většinu obyvatel obce a přilehlých osad a samot. Do kraje přišlo několik dobrodruhů v rámci dosídlování pohraničí. Jen někteří přišli pracovat. Mnozí přijeli krást, aby s lehce nabytým majetkem opět odešli do vnitrozemí.^[zdroj?!] Ve vsi tehdy zůstalo pár hajných a několik lesních dělníků. Státní statistický úřad v Praze uvádí, že v obci Prášily o rozloze 6279 ha bylo k 22. květnu 1947 sečteno 357 přítomných obyvatel.[9]

Po komunistickém puči byl podél celé hranice vybudován pohraniční drátěný zátaras a v hraničním pásmu byl lidem znemožněn pohyb v okolních lesích. V roce 1952 se území obce a okolí stalo součástí vojenského újezdu a život obyvatel, kteří v Prášilech zůstali, se značně ztížil. Na okolních stráních se rozprostřely dráhy pro obrněné transportéry a tankové střelnice. V době, kdy probíhala vojenská cvičení (to bylo velmi často), se děti nedostaly do školy v Hartmanicích třeba několik dní[10] a lidé neměli ani základní potraviny a byli tedy odkázáni třeba na samozásobitelství. Ani místní občané nemohli chodit za hraniční zátaras a ti, co za „dráty“ pracovali, tam mohli jen s ozbrojeným doprovodem po důkladném prověření.

Okolní opuštěné vesnice posloužily jako dělostřelecké cíle a postupně tak byly srovnány se zemí. Zmenšila se i samotná obec Prášily. Kostel svatého Prokopa byl nejprve přestavěn na kulturní dům, později sloužil jako tělocvična. Poté, co se začala naklánět jeho věž, byl pod záminkou havarijního stavu dne 4. ledna 1979 odstřelen.[10] Zachován zůstal pouze hřbitov s ulámanými kříži.