Podpatek

Dámská bota s tzv. Ludvíkovským podpatkem (1760–1765) ze sbírek Los Angeles County Museum of Art (M.81.71.2a-b.)

Boty s vysokým podpatkem zdaleka nejsou moderním vynálezem a obojí, pánské i dámské, mají bohatou historii. O tom, kdy spatřily světlo světa, panují určité dohady.

Ačkoli jsou boty s vysokým podpatkem vyobrazeny již na staroegyptských nástěnných malbách v hrobkách a v chrámech, nejstarší dochované záznamy o mužích a ženách nosících boty se zvýšeným podpatkem pocházejí ze starověkého Řecka.

Panuje obecný předpoklad, že boty s vysokým podpatkem se poprvé objevily na svatbě Kateřiny Medicejské s Vévodou orleánským, pozdějším králem Jindřichem II., v roce 1533. Nevěsta měla boty, které jí pro tuto příležitost zhotovili florentští ševci. Následně se tyto italské boty staly normou dámské obuvi na vévodově dvoře ve Francii. V tomto případě však může jít o historický podvrh, neboť k vývoji podpatků začalo docházet teprve koncem 80. let 16. století.[1]

Boty s vysokým podpatkem nosila údajně i anglická královna Marie I. (1516–1558).

Kolem roku 1660 vytvořil švec Nicholas Lestage boty s vysokým podpatkem pro francouzského krále Ludvíka XIV. Některé byly až 10 cm vysoké a mnohé z nich zdobily různé bitevní výjevy. Tento tzv. Ludvíkovský podpatek se následně stal módním prvkem dámské garderoby. Dnes se tento termín používá k označení podpatků, jaké nosila Madame de Pompadour, milenka krále Ludvíka XV.

Trend k nižším podpatkům koncem 18. století byl podnícen Velkou francouzskou revolucí. Během ní se totiž vysoké podpatky staly symbolem blahobytu. A protože se lidé z pochopitelných důvodů snažili nevypadat jako bohatí, zmizely mužské i ženské vysoké podpatky rychle z ulic i z běžného trhu. Během Revoluce se nosily podstatně nižší podpatky než kdykoli předtím v celém 18. století.