Pieta z dominikánského kláštera v Chebu

Sousoší sestává ze dvou samostatných, plně plastických soch z olšového dřeva v nadživotní velikosti. Celkové rozměry 161 x 96 x 60 cm.

Sochy jsou ze zadní strany hluboce vydlabány. Při restaurování, které provedl roku 1972 Mojmír Hamsík, byla odstraněna nepůvodní polychromie i četné doplňky zkreslující celkový vzhled[1] a stabilita soch byla zajištěna čepy. Obličej Panny Marie, v minulosti odříznutý a nahrazený novějším, byl rovněž sejmut.[2] Sochu poprvé uvedl do literatury Josef Opitz, který zjistil její souvislost s německým sochařstvím.[3]

Námět Panny Marie s mrtvým Kristovým tělem se osamostatnil ve 13. století ze scény Oplakávání Krista. Kolem roku 1300 se začal objevovat v sochařství. Chebská Pieta reprezentuje nejstarší ikonografický typ, označovaný jako mystická nebo heroická Pieta. Formálně se řadí k východní skupině vertikálních piet, které předcházely horizontální a diagonální typ vrcholné a pozdní gotiky. Podobné Piety se zachovaly ve středním Německu, Bavorsku, Slezsku a Dolní Lužici.[2][4] Úzký vztah ji váže zejména k Pietě z Scheuerfeldu (Museum Veste Coburg)[5], která je považována za výchozí typ,[6] Pietě z Erfurtu[7] a Pietě ze slezské Lubuše.[4]

Veškeré příbuzné piety s vyznačují monumentálními rozměry (výška 161 až 185 cm) i dalšími společnými formálními i kompozičními znaky, drastickým pojetím námětu a často podobným materiálem (většinou topolové dřevo). Kristova hlava, bezvládně pokleslá a s otevřenými ústy, vyjadřuje přesvědčivě hrůzu smrti.[4] Pieta z Coburgu (Scheuerfeldu) má přirozené, logické a správně odpozorované řasení drapérie, kdežto příbuzné německé Piety se vyznačují stylizací převzatého vzoru, zejména směrem k expresivní nadsázce. Podobně je to s ostře řezanými trubicovými záhyby ve spodní polovině sousoší a graficky tvrdým pojetím vlasů, rysů tváře i ostatních vyhroceně stylizovaných tělesných tvarů a drapérií. Chebská Pieta se odlišuje od Erfurtské absencí horizontálního lemu drapérie a místo lineární strohosti záhybů má šat Marie měkké širší a přes sebe zavíjené trubicovité záhyby, jaké se v sochařství uplatnily po polovině 14. století.[8]

Přepjaté zdůraznění Kristových ran, masivní trnová koruna nebo expresivní střídání konkávních a konvexních tvarů spojuje heroické Piety s tzv. bolestnými Krucifixy z konce 13. a počátku 14. století. Oba typy soch měly probudit účast věřících s Kristovým utrpením.[9] Chebský kronikář zaznamenal případ, kdy kázání mnicha před sochou podobného typu rozvášnilo dav, který přímo z kostela vyrazil k pogromu na Židy. Z chebského typu vychází i některé mladší Piety z druhé poloviny 14. století,[10] produkované souběžně s novým typem parléřovské horizontální Piety. Heroická Pieta z Jihlavy s proporčně menší postavou Krista patří k typu Piety corpusculum,[11] vychází z jiného vzoru a blíží se spíše k některým sochám z oblasti severní Itálie.[12]

Heroické vertikální piety souvisejí s typem zbožnosti zaměřeným na Krista, pašije a eucharistii, jaký se pěstoval zejména v ženských cisterciáckých klášterech.[13] Pašijová a eucharistická tematika se objevuje i v dominikánských textech. Chebští dominikáni patřili k saské řádové provincii, kde byly piety produkovány. Původ v prostředí dominikánského řádu, který podporoval kult Božího těla, má i tzv. Přemyslovský krucifix z dominikánského kostela Povýšení svatého Kříže v Jihlavě.[14]

• Jiří Vykoukal (ed.), Umění gotiky na Chebsku, Galerie výtvarného umění v Chebu 2009, ISBN 978-80-85016-92-5; Jiří Vykoukal (ed.), Gothic Art in the Cheb Region, Cheb 2009, ISBN 978-80-85016-93-2
• Albert Kutal, Gotické sochařství, in: Dějiny českého výtvarného umění, Academia Praha 1984
• Albert Kutal, České gotické sochařství 1350–1450, Praha 1962
• Jana Ševčíková, Chebská gotická plastika, Galerie výtvarného umění v Chebu 1975

• Arts Lexikon: Pieta^{[nedostupný zdroj]}