Pierre Charron

Pierre Charron (1541 Paříž – 16. listopadu 1603 Paříž) byl francouzský teolog a idealistický filosof. Byl to také přítel a žák Montaignův. I při obhajobě existence Boha vystupoval jako skeptik. Zdůrazňoval rozhodující etický význam sebepoznání a přírodní původ moudrosti. Za jeho hlavní dílo je považován spis De la sagesse (O moudrosti).[1]

Pierre Charron
Regionzápadní filosofie
Obdobírenesanční filosofie
Narození1541
Paříž
Úmrtí16. listopadu 1603
Paříž
Škola/tradiceskepticismus
Oblasti zájmuteologie, filosofie
Alma materuniversita v Montpellieru
Významná dílaDe la sagesse, en trois livres [O moudrosti, ve třech knihách], 1601
VlivyMichel de Montaigne, stoicismus
Vliv naRené Descartes
Některá data mohou pocházet z datové položky.
De la sagesse : trois livres / par Pierre Charron. – 3me ed. rev. et augm.– Paris : David Deuceur Libraire Iuré, 1607.

Život a dílo

Pierre Charron se narodil v roce 1541 jako syn pařížského knihkupce. Vystudoval právo, doktorát získal v roce 1571 na universitě v Montpellieru[2] a několik let provozoval advokátní praxi v Paříži. Tohoto povolání se však vzdal a věnoval se studiu teologie. Měl úspěchy jako kazatel a královna Markéta Navarrská ho jmenovala svým dvorním kazatelem.[3] Z náboženské horlivosti chtěl vstoupit do řádu kartuziánů, ale rozmluvili mu to. Z tohoto období pocházejí jeho kázání, která byla později sebrána do sbírky Discours chrétiens [Křesťanské promluvy] (vydáno v Bordeaux, 1600).[4]

Od roku 1589 žil v Bordeaux a stýkal se tam s Michelem de Montaignem, kterého si velmi vážil a s nímž se posléze i spřátelil.[3] V roce 1593 vydal v Bordeaux dílo Les trois vérités contre les athées, idolâtres, juifs, mahométans, hérétiques et schismatiques [Tři pravdy proti ateistům, modlářům, židům, mohamedánům, kacířům a schizmatikům], které bývá zkráceně citováno jako Trois vérités [Tři pravdy]. V této knize Charron shromažďoval důkazy o existenci Boží, hájil katolickou víru proti judaismu, islámu i kalvinismu a dokazoval, že katolické náboženství je jedině pravé a spasitelné. Tato práce mu získala vážnost u jeho představených, což vedlo k jeho jmenování generálním vikářem v Cahorsu. V roce 1595 se zúčastnil valného shromáždění kněžstva, na němž působil jako sekretář.[5] V roce 1600 odešel do Condomu, kde se stal kanovníkem.[6]

Plodem dlouholetých přátelských styků s Montaignem se stal spis De la sagesse, en trois livres [O moudrosti, ve třech knihách], který vyšel v Bordeaux roku 1601. V této práci se Charron přiklání ke skeptickému stanovisku a tvrdí, že rozum lidský není schopen poznat pravdu, jež v Bohu spočívá; proto náboženství potřebuje zjevení, jemuž musíme věřit. Když však člověk sám sebou nemůže dospět k pravému poznání Boha, je obtížné nalézt pravé náboženství, poněvadž všechna tvrdí, že mají na základě Božího zjevení pravdu.[3] Hlavní však není náboženství, nýbrž mravnost, jež spočívá v poctivosti smýšlení; nejvyšší normou mravnosti je, aby člověk jednal ve shodě se svým přesvědčením.[6] Charron věřil v existenci universálního mravního řádu, který je nezávislý na náboženství, a odlučoval proto „přirozenou mravnost" od náboženské.[7] Základem přirozené morálky je následování přírody. Náboženství bez přirozené mravnosti považoval za nebezpečnější než zjevný ateismus.[8]

Práce O moudrosti vzbudila velké rozhořčení v řadách teologů a autor byl obviňován i z toho, že skrytě hlásá ateistické myšlenky. Charron své názory hájil, ale 16. listopadu 1603 v Paříži náhle zemřel na mrtvici. Katolická církev dekretem ze dne 9. září 1605 zařadila jeho spis O moudrosti na Index zakázaných knih.[9]

Charronova kniha O moudrosti se stala oblíbenou četbou svobodomyslných intelektuálů v 17. století. Zdá se, že také Descartova „provizorní morálka" byla ovlivněna některými podněty z tohoto Charronova díla.[10]

Spisy
  • Œuvres complètes. Paris, 1635; znovu vydáno Genève, 1970

Reference
  1. ROLLAND, Romain. Jean Francois Millet. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1956. 89 s. S. 79.
  2. NOVÁK, Otakar, ed. et al. Slovník spisovatelů. Francie, Švýcarsko, Belgie, Lucembursko. 1. vyd. Praha: Odeon, 1966. 699 s. [Heslo „Charron", str. 330.]
  3. Ottův slovník naučný: illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí. 12. díl. V Praze: J. Otto, 1897. 1072 s. [Heslo „Charron", str. 76.]
  4. ŠIMEK, Otokar. Dějiny francouzské literatury v obrysech. Díl II., Renesance a reformace. Století XVI. 2., oprav. a dopl. vyd. Praha: Sfinx, Bohumil Janda, 1948. 230 s. [Viz str. 210.]
  5. NOVÁK, Otakar, ed. et al. Slovník spisovatelů. Francie, Švýcarsko, Belgie, Lucembursko. 1. vyd. Praha: Odeon, 1966. 699 s. [Heslo „Charron", str. 330.]
  6. TUMPACH, Josef, ed. a PODLAHA, Antonín, ed. Český slovník bohovědný. Díl 5., Holbein–Itálie (sešity 131–151). Praha: Cyrillo-Methodějská knihtiskárna a nakladatelství V. Kotrba, 1930–1932. 448 s. [Heslo „Charron", str. 207.]
  7. ŠIMEK, Otokar. Dějiny francouzské literatury v obrysech. Díl II., Renesance a reformace. Století XVI. 2., oprav. a dopl. vyd. Praha: Sfinx, Bohumil Janda, 1948. 230 s. [Viz str. 211.]
  8. Tvrdý, Josef. Průvodce dějinami evropské filosofie. 2. vyd. Brno: Komenium, učitelské nakladatelství, 1947. 491 s. [Viz str. 190.]
  9. Index librorum prohibitorum / Leonis XIII Summi Pontificis auctoritate recognitus SSmi. D. N. Pii pp. XI iussu editus. Romae : Typis polyglottis Vaticanis, 1924. 292 s. [Viz „Charron Pierre, De la sagesse, en trois livres" na str. 52–53.]
  10. RÖD, Wolfgang. Novověká filosofie. I, Od Francise Bacona po Spinozu. Překlad Jindřich Karásek. Vyd. 1. Praha: OIKOYMENH, 2001. 383 s. Dějiny filosofie; sv. 8. ISBN 80-7298-039-4. [Viz str. 92.]

Literatura
  • DEMONET, Marie-Luce, ed. Montaigne et la question de l'homme. 1re éd. Paris: Presses Universitaires de France, 1999. 183 s. Débats philosophiques. ISBN 978-2-13-050201-2.
  • DYNNIK, M. A., ed. et al. Dějiny filosofie. 1. díl. Praha: Státní nakladatelství politické literatury, 1959. 608 s. [O Charronovi viz str. 273–274.]
  • GREGORY, Tullio. Genèse de la raison classique de Charron à Descartes. 1re éd. Paris: Presses Universitaires de France, 2000. v, 365 s. Epiméthée. ISBN 2-13-048313-5.
  • OJZERMAN, Teodor Il'jič, ed. a kol. Formování novověké filozofie. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1989. 731 s. Členská knižnice. ISBN 80-205-0025-1. [Kapitola „Skepticismus 16. – 17. století" na str. 539–584.]
  • ŠIMEK, Otokar. Dějiny francouzské literatury v obrysech. Díl II., Renesance a reformace. Století XVI. 2., oprav. a dopl. vyd. Praha: Sfinx, Bohumil Janda, 1948. 230 s. [O Charronovi viz str. 210–211, bibliografie na str. 217.]

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.