Smrk černý

Smrk černý se samičími šiškami

Jedná se o menší strom, zpravidla do 25 m výšky a průměru kmene do 25 cm, většinou však je spíš menší. Na extrémních stanovištích vytváří i keřovité zakrslé formy.[2] Koruna je úzce kuželovitá až jehlanovitá, tvar koruny však může být pozměněn díky stanovištním podmínkám (vítr aj.). Borka i pupeny jsou šedohnědé.[2] Jehlice jsou na průřezu čtyřhranné, poměrně krátké, jen 0,6-1,5 cm (zřídka až 2 cm dlouhé), tuhé, světle modrozelené, nasivělé, na vrcholu tupě špičaté.[2] Samičí šišky jsou celkem malé, 1,5-2,5 (zřídka až 3,5) cm dlouhé, vřetenovitého tvaru, matné, za zralosti nachově hnědé.[3] Šupiny jsou vějířovitého tvaru, na vrcholu nepravidelně zubaté, cca 8-12 mm dlouhé a asi stejně široké. Počet chromozómů je 2n=24.[2]

Původní areál druhu se rozkládá hlavně na Aljašce a v Kanadě, kde roste na většině území, chybí jen na jihozápadě a extrémním severu a severovýchodě. Přesahuje na severovýchod USA do širšího okolí Velkých jezer, do států Minnesota, Wisconsin, Michigan, Pennsylvania, New York, New Jersey, Connecticut, Rhode Island, Massachusetts, Vermont, New Hampshire a Maine.[2][3]

Smrk černý je významnou součástí severoamerické tajgy. Smrčiny s dominancí Picea mariana bývají nazývány "black spruce forests", vedle toho existují i "white spruce forests", tedy smrčiny s dominancí smrku sivého (Picea glauca). Lesy se smrkem černým najdeme především na vlhkých místech, často vytváří rašelinné lesy, kdy dominantou mechového patra jsou rašeliníky (Sphagnum sp.).[4] Společenstva se smrkem černým se nachází i na jiných podmáčených místech, jako břehy potoků a okraje močálů.[5] Vytváří lesy i mimo rašeliniště, s dobře vyvinutým mechovým patrem, častý např. Pleurozium schreberi. Tam, kde jsou rašeliníky řídké nebo chybí, je v keřovém patře častý druh rojovníku Ledum groenlandicum.[4] Hojné jsou taky zakrslé řídkolesy na bažinách, kde v bylinném patře dominují ostřice (Carex sp.) a trávy, dobře je vyvinuto mechové patro (ovšem jen málo rašeliníky).[4] Dále jsou známy smíšené lesy s olší šedou (Alnus incana).[4] Dalšími dřevinami v lesích se smrkem černým jsou např. jedle balzámová (Abies balsamea), topol osikovitý (Populus tremuloides), bříza papírovitá (Betula papyrifera), smrk sivý (Picea glauca) nebo modřín americký (Larix laricina).[4] Smrk černý snáší i velmi kyselé a živinami chudé půdy. Je často napadán poloparazitickou rostlinou Arceuthobium pusillum, příbuznou se jmelím.[6] Při větším napadení může docházet k oslabení stromu, deformaci až úhynu.[4] Porosty smrku černého mohou být disturbovány větrem nebo požáry. Uschnutí porostu může způsobit i trvalejší zaplavení, např. díky bobřím hrázím. Smrk černý je také napadán kůrovcem Dendroctonus rufipennis, i když jen příležitostně. Daleko více je napadán smrk sivý, kdy jsou známy rozsáhlé kůrovcové kalamity na Aljašce a v Kanadě o rozloze v řádu tisíců km².[7] Kromě kůrovce je smrk černý napadán i jiným hmyzem, jako housenkami můr z rodu Choristoneura, larvami brouků rodu Monochamus, larvami hmyzu z řádu blanokřídlí Pikonema alaskensis[8] a Pikonema dimmockii[4] a dalším hmyzem. Jsou známy i různé houbové choroby.

• 
  Smrčina s dominancí smrku černého
• 
  Kalamitou postižená smrčina
• 
  Smíšený les smrku černého a modřínu amerického
• 
  Porost smrku černého

Z volné přírody, na narušovaných stanovištích východní Kanady, je znám kříženec s druhem Picea rubens.[2]

Využití v lesnictví je oproti jiným druhům smrků omezené díky menšímu vzůstu. Dřevo lze využít k výrobě papíru aj.[2] Smrk černý se pěstuje i ve střední Evropě jako okrasný strom ve více kultivarech. V Čechách byl poprvé vysazen roku 1835 v Královské oboře. Rozšířené je spíš pěstování různých zakrslých kultivarů.[9]