Petra Oriešková

Petra Oriešková se nejprve vyučila malířkou porcelánu ve Staré Roli u Karlových Varů (1954-56) a v letech 1957-1960 vystudovala Střední odbornou školu výtvarnou v Praze. Roku 1960 byla přijata ke studiu na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze do sochařského ateliéru prof. Otto Eckerta.

Absolvovala roku 1966 a poprvé vystavovala roku 1969 na společné výstavě mladých výtvarníků v ÚLUV, výstavě Nová figurace v Mánesu a společně s Peterem Orieškem v Galerii mladých.

Petra Oriešková, Útěk, 1974

Petra Oriešková, Bez názvu, 1984

Petra Oriešková, Hra, 1997

Petra Oriešková, Levhartovo objetí, 2004

Petra Oriešková, Lžíce, 2005

Petra Oriešková, Slza, 2009

Ojedinělou kolekci obrazů Petry Orieškové z roku 1966 shromáždila pro svou výstavu galerie Peron. V katalogu jsou expresionistické portréty a figury, některé zjevně inspirované dílem Francise Bacona (Tvář se psem, 1966), parafráze obrazů starých mistrů (Nahá Maja, 1966) nebo odkazy k surrealismu a pop artu. Autorka je řazena do proudu Nové figurace neboť se zabývá skrytými významy lidské existence a nikoli lidskou figurou jako výtvarným artefaktem nebo konkrétními situacemi.

Pro obrazy z konce 60. let je charakteristické volné nakládání se zobrazením postavy, fragmentace a neukončenost a soustředění na naturalistický detail tváře nebo rukou (Portrét rodiny, 1968, Léto, 1969). Oriešková vytváří hned na počátku své volné tvorby osobitý a jasně rozpoznatelný rukopis - kombinuje různé styly - realistické detaily s abstraktní malbou a obrysovou kresbou, prostorový plán i barevné plochy, reliéfní asambláž, nahé figury zasazené do iluzivního prostoru, pop - artové rekvizity.

V obrazech ze 70. a 80. let se prolíná sen jako ozvěna surrealistické tradice s hyperrealistickou malbou „v alegorické scénické vizi, prostupem, či spíše magickým sjednocením viděného a sněného“[1]. Oriešková vytváří scénické alegorie skutečného života, které se odehrávají v tichu dokonale komponovaného iluzivního prostoru a obsahují snové představy odpoutané od reálného času. Obraz je chápán jako okno do prostoru s renesanční perspektivou,[2] kam malířka umisťuje nahé lidské figury s každodenními dramaty jejich životů (Příběh, 1979) nebo důvěrně známé věci jako svědky minulých dějů (Ráno s helikoptérou, 1975, Ráno, 1984). Ženské figury v obrazech Petry Orieškové jsou vždy mladé a dokonale krásné, ale působí vážně a odcizeně.

„Vyloučení pojmu času akcentuje psychologickou hodnotu zobrazeného okamžiku a připoutává pozornost na hlubší, symbolický nebo osudový význam ustrnulého gesta nebo děje.“[3]

V 90. letech do fiktivní reality obrazu zasazuje autorka nahé postavy jako symboly sexuální touhy, připomíná animální rysy lidského chování (Záměna, 1993), zabývá se problémem vlastní identity a jejího protějšku v obraze (Dvě bytosti, 1994). Realita, se kterou pracuje, se soustřeďuje do jednoho okamžiku a blíží se pojetí reportážní fotografie, ale je konstruovaná jako divadlo (Nářek, 1995). Výtvarný jazyk není není natolik prvořadý a závazný, aby musela pracovat na jeho zjemnění a zdokonalování. Je jen prostředkem, který zkouší zatížit obsahovým sdělením až k maximu.[4]