Pavel Vašíček (malíř)

Pavel Vašíček, Múzy zmizely (2016), olej na plátně, 130 x 130 cm

Pavel Vašíček, V okamžiku (2017), olej na plátně, 100 x 100 cm

Pavel Vašíček, Sen o intimitě (2017), olej na plátně, 180 x 150 cm

Pavel Vašíček, Vědomí (2017), olej na plátně, 200 x 150 cm

Pavel Vašíček vystudoval obor broušení a rytí drahého kamene na Střední uměleckoprůmyslové škole šperkařské v Turnově (1994 – 1998) a poté broušení a rytí skla na Vyšší odborné škole sklářské v Novém Boru. Zde dvakrát zvítězil v mezinárodní soutěži s návrhem designu nápojového skla. V letech 2000-2006 studoval na Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru klasických malířských technik prof. Zdeňka Berana. Roku 2005 obdržel Ateliérovou cenu.

Poprvé vystavoval již během studia roku 2001.[1] Od roku 2010 je členem SVU Mánes. Roku 2015 byl pozván k tříměsíčnímu pracovnímu pobytu v Chemnitz.

Pavel Vašíček žije a tvoří v Kutné Hoře. Jeho bratr Petr Vašíček je také malíř.

Pavel Vašíček brilantně ovládl staromistrovskou techniku olejomalby a upozornil na sebe ještě jako student, když mu byla udělena Ateliérová cena (Hlava, 2005). Patří k výrazným představitelům mladé generace českých realistických malířů, kteří vzešli z malířské školy Zdeňka Berana. Je dobře obeznámen s vývojovými etapami evropské klasické i moderní malby a zachoval si blízký vztah k expresionismu i barokní formě,[2] ale též k lipské škole a Neo Rauchovi.[3] Používá široký rejstřík výrazů, od hyperrealistického portrétu k abstrakci a expresivní a gestické malbě.[4] Jeho obrazy se vyznačují kontrastní a zářivou barevností, lehkostí a mimořádným citem pro barevné ladění. Používá většinou velké formáty, ale i menší obrazy jsou plné napětí a vyznívají monumentálně.

Vašíčkovy starší figurální kompozice spojují náměty klasické malby se světem fikce a bezprostřední reality, nebo, podle Vladimíra Franze - prvky soudobého myšlení vyprávěné prostřednictvím barokních kompozičních schémat a malířských postupů.[5] Reflektuje současnost stále více ovlivňovanou sdělovacími prostředky a masovou kulturou (Pop kultura, 2007) a ve svých malířských vizích klade naléhavé otázky po uchování individuality a soukromí člověka (Sen o intimitě, 2017). Realistická nebo hyperrealistická malba je pouze prostředkem, s jejíž pomocí uvádí diváka do prostředí, které může být snem, vizí, vzpomínkou, vhledem do jiné dimenze, filmovým okénkem zastupujícím celek (Hrdinova anamnéza, 2009). Jestliže komponuje do svých obrazů odkazy na hrdiny komiksů (Setkání, 2011), sdělovací prostředky a techniku, pak s cílem zneklidnit diváka a přimět ho ke smíření s realitou, která zahrnuje vznešené i profánní (Andělé, 2011, Bez kůže v kůži, 2012).

V cyklu obrazů z let 2010-2015 se zabývá ikonami moderní doby, které sdělovací prostředky prezentují na hranici pokleslého kýče. Vašíček tyto "superhrdiny" vytrhuje z jejich prostředí a zasazuje je do nezvyklých souvislostí.[6] Právě rámování situace pro vytváření příběhu, umění uvést pozorovatele na okraj problému skrze napětí, znejistění a jiné komplikace, a zanechat ho na jeho vlastní cestě k řešení, dává obrazům filozofické vyznění. Atmosféra převládajícího neklidu, či klidu před bouří, prozrazuje romantický postoj někde mezi mesiášskou tendencí současného umění zachránit svět a prostě neskromným cílem pouze malovat.[3]

V krajinách, portrétech a monumentálních záhadně jinotajných malbách se snoubí emoce a konstruktivní složky, exprese, realita i abstrakce (V okamžiku, 2017, Vědomí, 2017). Malíř nepřestává klást důraz na intelektuální obsah sdělení a do určité míry ironizuje přehnaný estetismus a dobové umělecké konvence. Také ve Vašíčkově krajinomalbě je obsažen dramatický prvek - i když zde chybí figury, je na obrazech přítomnost člověka zcela zřejmá a stejně jako v lidských duších tu probíhají prudká dramata, zuří bouře, naznačují se tajemství a otevírají skuliny do světa za obrazem (Koncentrace, 2017).[7]