Pavel Opočenský

Na středních odborných školách v Jablonci nad Nisou a v Turnově vystudoval profesi zlatníka a šperkaře. Podepsal Chartu 77.[1] V roce 1979 emigroval do Německa, o dva roky později do USA. Z emigrace se vrátil v devadesátých letech.

Krátce po svém návratu se stal mediálně známý, když se zastal dvojice lidí, kterou ohrožovali skinheadi dne 25. března 1991 u hospody Pod Bělkou (dnes U Olmerů) v Slavojově ulici v Praze - Nuslích. Následoval konflikt, v němž loveckým nožem bodl sedmnáctiletého skinheada Aleše Martinů. Ten tomuto zranění podlehl. Opočenský byl nejprve odsouzen k podmíněnému trestu, po odvolání státního zástupce k trestu nepodmíněnému, nakonec vrchním soudem překlasifikován jako nutná obrana. Za svůj čin byl dle některých autorů nekriticky mediálně oslavovaný.[2]

V roce 2004 a pak v roce 2005 byl odsouzen k celkem sedmi a půl roku vězení za pohlavní zneužívání nezletilých romských[3] dívek. V tomto případě byla stíhána a odsouzena též jeho přítelkyně (pozdější manželka[4]) Julie.[5] Tato jeho kauza vyvolala též značnou mediální pozornost a Opočenský se stal jedním z nejznámějších vězňů v České republice. Později Městský soud v Praze zmírnil jeho trest na šest let a v dubnu 2006 byl podmíněně propuštěn. Ve vězení se vyučil soustružníkem kovů, a tak mohl rozšířit svůj umělecký rejstřík o další realizace.[6]

Oblíbil si monumentální formát kamenného bloku, užíval tvrdé magmatické horniny jako je žula nebo syenit. Tuto etapu své kariéry nazval „Dobývání děr“ a uzavřel ji výstavou v Galerii pod Vyšehradem.

• Pomník bratří Čapků na Náměstí míru v Praze, žula (vyhrál soutěž, za ním na 2. místě zůstal Vladimír Preclík)