Pavel Holeka

Dětství prožil v Českém Brodě a Úvalech u Prahy, roku 1954 žil v Lázních Bělohrad, odkud pocházeli jeho prarodiče. Absolvoval Střední všeobecně vzdělávací školu v Kralupech nad Vltavou a roku 1963 nastoupil jako laborant v Ústavu patologické fyziologie FVL UK. V následujícím roce začal studovat na Fakultě dětského lékařství UK, ale studia roku 1967 opustil. Krátce pracoval jako dělník v mělnickém přístavu a poté absolvoval dvouletou vojenskou službu ve Ústřední vojenské nemocnici v Praze. Od roku 1970 byl zaměstnán jako úředník v podniku Technomat Praha.

Vytváření koláží se začal věnovat od roku 1967. Roku 1971 měl svou první autorskou výstavu. Setkání s katolickým knězem Bohumilem Štvánem otevřelo cestu k jeho duchovní konverzi a několikaletému přerušení výtvarné činnosti. V roce 1975 se oženil s Martou Procházkovou. Z manželství se narodily jeho děti Noemi (* 1977) a Matouš (* 1979).

K volné tvorbě se vrátil roku 1988. V následujícím roce strávil týden na mezinárodním uměleckém festivalu v holandském Dalfsenu. Od roku 1992 je výtvarníkem ve svobodném povolání. V 90. letech se začal stýkat s Jiřím Kolářem a s historičkou umění Evou Petrovou, která uvedla jeho výstavu a katalog ve Státní galerii výtvarného umění v Náchodě (1995). V letech 2005–2010 byl zaměstnán jako knihovník. Je členem mezinárodního sdružení Christian Artists Europe, od roku 2003 je členem Umělecké besedy, od roku 2012 členem Českého centra PEN klubu. Knižní vydání Hebrejské abecedy získalo roku 2010 cenu Ministra kultury v soutěži PNP Nejkrásnější české knihy (za rok 2009). Uskutečnil více než 50 samostatných výstav a zúčastňuje se kolektivních výstav, po roce 2003 zejména s Uměleckou besedou.

Pavel Holeka je autodidakt. V dětství ho ovlivnil svět romantické a secesní obrazivosti, když si v dědečkově knihovně prohlížel časopisy Zlatá Praha z přelomu století. Jedna pro něj charakteristická skupina motivů má svůj původ v dobových ilustracích ve stylu Gustava Dorého z konce 19. století.[1]

Začínal jako básník a koláže ho zaujaly, když v 19 letech objevil časopis Host do domu ilustrovaný Jiřím Kolářem. Slovní obrazy už nestačily k výstižnému vyjadřování jeho představ, a proto začal vytvářet obrazy vizuální, složené se stejnou promyšleností jako báseň, jejíž úspornost v sobě nese velké bohatství významů, a proto i možností výkladů.[2] S papírovými výstřižky zachází jako se slovy a uvádí je do syntaktických vztahů, jako by šlo o básně slovní (Triptych na verše Bohuslava Reynka, 2010).[3] Svá díla vytváří v cyklech, které jsou výmluvné samy o sobě a lze považovat za protějšek básnické sbírky, např. Básně, 1993–2005, Vnitřní prostory, 1993–1999, Cesta za světlem 2004–2005. Hudební ladění cyklu Partitury(1992) ilustruje pohyb kolážovaných prvků po notové osnově. V cyklu Snění o svobodě (1993) využil prostorové konstrukce sestavené z geometrických elementů.[4]

V cyklu Dívčí stínohry (1999) je zakotveno tajemství, které vyrůstá ze vztahu mezi mužem a ženou a promítá se do nich mnohoznačnost a složitost lidských citů. V Chasidských písních a příbězích (1999) jsou písmové znaky prolnuty se siluetami figur vznášejícími se v neurčitém prostoru, který jakoby naznačoval nepřeberné množství cest, jimiž se vydáváme a křižovatek, na nichž se můžeme octnout.[5] Cyklus Vzpomínky na dětství byl zamýšlen jako ilustrace k poetickým textům Dory Gabe, založené na vzájemném emotivním souznění. Koláže představují osobitý výtvarný ekvivalent, který může existovat samostatně.[6] Další cykly koláží jsou nazvány Imaginární portréty (2001), Jungiana (2004), Pocta Marcelu Marceauovi (2004), Dívčí sny (2006), Záznamy (2009), Dětské hry (2010), Múza čtyř živlů (2016).

Holekova tvorba je meditativní[7] a prostor jeho koláží je zároveň prostorem duchovním, v němž je sdělení soustředěno do minimálních prostředků (Abstraktní básně, 2001–2008).[8] Díky charakteristickému způsobu, jakým pracuje nejen s nalepovanými prvky, ale především s prázdnem mezi nimi a obrazovým prostorem, který je jimi vymezen, lze jeho koláže poznat na první pohled. Jsou oproštěny od veškerých podružností a soustředěné k přesnému výrazu, kde důležitou roli hraje vzájemné vztahování navzájem oddělených prvků. Výtvarný efekt vytrhávání, konfrontovaného s prázdným prostorem, je méně doslovný, zato více otevřený divákově imaginaci. Při asketickém užití prostředků zde vše má dvojí smysl – jednak formální, estetický, zdůrazněný monochromním či bílým podkladem, ale zároveň významotvorný. Fragmentárnost, ať už se jedná o útržek melodie či vzpomínky, je zároveň odkazem na jistou labilitu a křehkost řádu a kultury v chaosu světa.[9] Kolážím svěřuje své pocity (Stránky z deníku, 1993) a pracuje s nápověďmi a útržky textů (Vytrhané básně, 1994). Sám uvádí, že hledá hlubší smysl lidských příběhů a jednotlivým barvám přisuzuje symbol oběti (červená) a záchrany (bílá), ztišení (modrá). Dojem nekonečného prostoru navozují koláže na černém papíru.[10] Jeho díla charakterizuje typografická čistota, preciznost a cit pro kaligrafické kvality písma.

V cyklu Hebrejská abeceda (2009) je několika charakterizujícími prvky přiblížen skrytý význam každého jednotlivého písmene, jehož vnitřní podstata a kauzální propojenost se zjevuje zcela nečekaně, jakoby náhle ostře nasvícena. Každý z Holekových obrazů, který napomáhá k otevření dveří do komnat, kde již přebývá tajemství, provází krátký básnický text.[11] V cyklu hebrejských písmen autor odhaluje jejich prvotní významy, ale i čistě vizuální možnosti. Existenciální, posléze spirituální obsah se tu promítá v rovině sugestivních příběhů.[2] Impulsem k této práci byla kniha Friedricha Weinreba Znamení života, ale také osobní zájem o duchovní zdroje našeho bytí.[12]

Kromě autorských knih, ilustrovaných kolážemi, navrhuje knižní obálky nebo plakáty. V letech 1991–1993 navrhoval obálky pro nakladatelství Návrat domů. Roku 2005 vytvořil plakát k 80. výročí založení českého PEN klubu. Přispívá do revue Umělecké besedy Život[13][14]