Pavel Frinta

Zápasení se věnoval od 10 lety po vzoru svého otce. Je odchovancem Rudé Hvězdy (dnes PSK Olymp). Jeho osobním trenérem byl po celou sportovní kariéru Václav Scheiner starší. V juniorské reprezentaci se skvěle doplňoval s bratislavským Richardem Matejkou. V srpnu 1988 si po zisku titulu mistra Evropy olympijských nadějí v střední váze do 82 kg vysloužil dodatečnou nominaci na zářiové olympijské hry v Soulu.[1][2] V Soulu zaplatil v 19 letech tvrdou nováčkovskou daň, když prohrál oba zápasy v základní skupině A před časovým limitem s Američanem Johnem Morganem a favorizovaným Maďarem Tiborem Komáromim.

V roce 1989 se v dubnu podrobil operaci zraněného menisku a přišel o květnové mistrovství Evropy ve finském Oulu. Po zisku druhého místa na srpnovém mistrovství světa olympijských nadějí ukončil předčasně sezonu. V září se oženil na písecké radnici s Monikou Bímovou.[3] V roce 1991 získal svojí první velkou medaili, když na květnovém mistrovství Evropy v německém Aschaffenburgu prohrál ve finále s Maďarem Péterem Farkasem a obsadil druhé místo.[4] Na zářiovém mistrovství světa v bulharské Varně, které bylo zároveň první fází olympijské kvalifikace prohrál v úvodním kole s pozdějším mistrem světa Maďarem Farkasem diskvalifikací za pasivitu a nepostoupil ze skupiny do soubojů o umístění.

V roce 1992 mu nevyšlo dubnové mistrovství Evropy v Kodani a nekvalifikoval se na olympijské hry v Barceloně. Uspěl však s žádostí u tripartitní komise a v červenci obdržel divokou kartu.[5] V Barceloně po úvodní výhře se Švýcarem Davidem Martinettim před časovým limitem technickou převahou takticky nezvládl zápas druhého kola proti Finu Timo Niemimu a prohrál 2:4 na technické body. Ve třetím kole ho vzájemnou diskvalifikaci na pasivitu vyřadil z dalších bojů ve skupině Bulhar Christo Christov. Končeným 4. místem ve skupině postoupil do souboje o umístění s Němcem Thomasem Zanderem a po prohře na technické body 1:3 obsadil konečné 8. místo.

Od roku 1993 se změnil turnajový systém, začalo se zápasit pavoukovým systémem s možností oprav. V červnu 1994 přestoupil z PSK Olympu do profesionálního týmu podnikatele Pavla Domkaře. Byl zaměstnancem Domkařovy firmy Domino a zároveň se mohl vrcholově připravovat. Na mistrovství světa ve finském Tampere ho před branami finále zastavil o jeden technický bod Němec Thomas Zander. V opravách se po zklamání nedokázal soustředit a obsadil až 6. místo.[6]

V červnu 1995 utrpěl při rekreačním fotbale v Kestřanech luxaci kolene a podrobil se operaci.[7] Druhá rána ho postihla v září, když měsíc před domácím mistrovství světa v Praze onemocněl salmonelozou a musel předčasně ukončit sezonu.[8]

V roce 1996 se po zdravotních problémech v roce 1995 po březnovém kvalifikačním turnaji mistrovství Evropy v Budapešti nekvalifikoval na olympijské hry v Atlantě. Koncem května však obdržel divokou kartu od tripartitní komise k účasti na olympijských hrách.[9] V Atlantě prohrál v úvodním kole s domácím Američanem Danem Hendersonem 1:3 na technické body a v opravách ho z turnaje vyřadil Armén Levon Gegamjan těsnou porážkou 2:3 na technické body.

V roce 1997 se Domkařova firma Domino dostala do konkurzu[10] a v 27 letech ukončil předčasně sportovní kariéru.