Pakřižákovití

Pakřižákovití
	Pakřižák chluponohý
Vědecká klasifikace
Říše	živočichové (Animalia);
Kmen	členovci (Arthropoda);
Podkmen	klepítkatci (Chelicerata);
Třída	pavoukovci (Arachnida);
Řád	pavouci (Araneae);
Podřád	dvouplicní (Labidognatha);
Nadčeleď	Uloboroidea;
Čeleď	Pakřižákovití (Uloboridae); Thorell, 1869
	Areál rozšíření Areál rozšíření
rody
	Ariston; Astavakra; Conifaber; Daramulunia; Hyptiotes; Lubinella; Miagrammopes; Octonoba; Orinomana; Philoponella; Polenecia; Purumitra; Siratoba; Sybota; Tangaroa; Uloborus; Waitkera; Zosis;
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Pakřižákovití (Uloboridae) jsou čeledí pavouků, pro které je hlavním rozpoznávacím znakem nepřítomnost jedové žlázy, dokonce ani na chelicerách není možné nalézt nějakou známku po jejím vývodu. Ke ztrátě jedového aparátu došlo postupným vývojem. U pakřižákovitých lze na spodní straně zadečku nalézt tzv. kribelum - snovací orgán, schopný produkce velmi jemných pavučinových vláken, který je typický i pro čeleď cedivkovití. Dalším pozoruhodným znakem je mohutná, dokonale vyvinutá tracheální soustava, která zasahuje až do hlavohrudi. Tato pavoučí čeleď přede pavučiny téměř identické s čeledí křižákovitých, ačkoliv s ní nemá společné žádné tělesné znaky. Délka těla kolísá od 1,5 do 9 mm, je známo kolem 200 druhů, z nichž většina žije v tropech, v Čechách se vyskytují pouze tři druhy ve dvou rodech.

Způsob obživy

Pakřižáci si stavějí kruhové sítě s lepivou spirálou. Jelikož postrádají jed, musejí při lovu postupovat jinak než ostatní síťoví pavouci. Zachycenou kořist rotačním pohybem zabalí do hustého a velmi pevného pavučinového rubáše. Tím zároveň rozruší její kutikulu. Následně na ní vstříknou množství tekutiny obsahující trávicí enzymy. Tekutina má pH 10 a postupně zkapalní membrány a vnitřní tkáně oběti a spolu s částmi pavoučího vlákna vytvoří pro útočníka poživatelnou hmotu. Pakřižáci jí následně vysají. Celkem pozřou asi 65 % oběti.[1]

Zástupci

pakřižák smrkový (Hyptiotes paradoxus)
pakřižák chluponohý (Uloborus plumipes)
pakřižák Walckenaerův (Uloborus walckenaerinus)

Reference

WENG, J.-L.; BARRANTES, G.; EBERHARD, W.G. Feeding by Philoponella vicina (Araneae, Uloboridae) and how uloborid spiders lost their venom glands. Canadian Journal of Zoology. 2006-12-01, roč. 84, čís. 12, s. 1752–1762. Dostupné online [cit. 2017-04-16]. ISSN 0008-4301. DOI 10.1139/z06-149.

Literatura

Naši pavouci - Jan Buchar, Antonín Kůrka - nakladatelství Academia

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu pakřižákovití na Wikimedia Commons

This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.

[1] WENG, J.-L.; BARRANTES, G.; EBERHARD, W.G. Feeding by Philoponella vicina (Araneae, Uloboridae) and how uloborid spiders lost their venom glands. Canadian Journal of Zoology. 2006-12-01, roč. 84, čís. 12, s. 1752–1762. Dostupné online [cit. 2017-04-16]. ISSN 0008-4301. DOI 10.1139/z06-149.