Přestupek

Pojem přestupku se objevuje už ve všeobecném zákoníku o zločinech a trestech z roku 1787, stejně jako v zákoníku o zločinech a těžkých policejních přestupcích z roku 1803, včetně jeho podstatné novelizace z roku 1852. Tehdy šlo o klasický trestný čin, který se podle stupně závažnosti rozlišoval na zločin a právě přestupek, později zločin, přečin a přestupek. Nicméně trestní soudy soudily zpočátku jen zločiny a přečiny, přestupky posuzovaly správní orgány,[3] až od roku 1873 se i přestupky staly soudní agendou.[4]

Takový stav vydržel až do roku 1950, kdy byl vydán jak trestní zákon, který upravoval jen trestné činy, tak trestní zákon správní, regulující pouze přestupky. Přestupkem tehdy bylo každé v tomto zákoně uvedené jednání, které ale nemohlo být stíháno jako trestný čin.[5] Řízení o nich pak vedly „v těsné součinnosti s pracujícím lidem“ národní výbory, které rozhodovaly nálezy o vině a o případném trestu.[6] Tato zákonná úprava byla nahrazena hned roku 1961 zákonem o úkolech národních výborů při zajišťování socialistického pořádku, který zdůrazňoval preventivní a výchovné působení národních výborů, jež měly dbát o to, aby „budování vyspělé socialistické společnosti nebylo narušováno projevy nekázně“, a podle kterého bylo přestupkem jen zaviněné jednání, taxativně uvedené v tomto či v jiném zákoně.[7]

Tento zákon byl zrušen zákonem o přestupcích č. 200/1990 Sb., který byl sám od 1. července 2017 zrušen a nahrazen novými přestupkovými zákony č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (tj. obecná část) a č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích (tj. některé skutkové podstaty).[8]

Aby určité jednání naplnilo skutkovou podstatu nějakého přestupku, a jeho pachatel tak mohl být za tento přestupek případně postižen, musí být vždy takové jednání za přestupek výslovně označeno v nějakém zákoně a vykazovat všechny znaky, které daný zákon pro tento přestupek stanoví. Jde o formální pojetí přestupku, z něhož přesto vyplývá, že takový protiprávní čin je společensky škodlivý.[1] Jednání pachatele může spočívat jak v přímém konání, tak v opomenutí právní povinnosti konat. Sankcionován může být i jen pokus o přestupek, pokud to zákon výslovně stanoví, ledaže pachatel od něj dobrovolně upustí a odstraní vzniklé nebezpečí.[9] Co se týče zavinění pachatele, který je fyzickou osobou, pak postačuje i jen pouhá nedbalost, ledaže zákon výslovně vyžaduje úmyslné jednání. U podnikatelů a právnických osob se zavinění nevyžaduje.[10] Stejně jako přímý pachatel je za přestupek odpovědný také organizátor, návodce nebo pomocník.[11]

Shodně jako u trestných činů zákon stanoví výjimečné situace, kdy jednání, které má všechny znaky přestupku, přestupkem přesto není. Je to nutná obrana, krajní nouze, svolení poškozeného, přípustné riziko a oprávněné použití zbraně.[12] Také nemůže spáchat přestupek z hlediska přestupkového práva deliktně nezpůsobilá fyzická osoba, kterou je ten, kdo v době jeho spáchání nedovršil 15 let věku nebo kdo byl kvůli duševní poruše nepříčetný a nemohl proto ovládnout své jednání nebo rozpoznat jeho nebezpečnost.[13]

Odpovědnost za přestupek zaniká (kromě smrti či zániku právnické osoby bez právního nástupce) navíc v případě účasti na vyhlášené amnestii či po uplynutí promlčecí doby. Ta je obecně jednoletá, v případě závažných přestupků tříletá, a běží od spáchání přestupku. Zahájením přestupkového řízení nebo vydáním rozhodnutí se ale přerušuje a začíná běžet od začátku, ovšem i tehdy lze přestupek projednat nejpozději do doby uplynutí tří, resp. pěti let od jeho spáchání.[14]

Přestupky v České republice, rozdílně od úpravy v některých jiných zemích, neprojednávají soudy, ale většinou obecní úřady, které k tomu ovšem mají jako zvláštní orgány obce zřízeny komise pro projednávání přestupků o lichém počtu členů, jimž má předsedat osoba s právnickým vzděláním.[15] K projednávání některých přestupků jsou příslušné i jiné úřady, např. přestupky týkající se ochrany osobních údajů projednává Úřad pro ochranu osobních údajů.[16] Stejně tak projednání nenáleží obecním úřadům dopustil-li se jej:[17]

• příslušník bezpečnostního sboru;
• osoba podléhající vojenské kázeňské pravomoci (podle zákona č. 221/1999 Sb. se přestupek projednává na úrovni orgánu s kázeňskou pravomocí);
• osoba během výkonu vazby, trestu odnětí svobody, nebo zabezpečovací detence.

Přestupky se projednávají z úřední povinnosti, pokud nejde o přestupky, které se projednávají jen na návrh osoby přímo postižené.[18] Souhlasí-li s tím pachatel, lze přestupek projednat i ve zjednodušeném řízení vydáním tzv. příkazu na místě.[19] Rozhodnutí o přestupku se vydává ve správním řízení, je správním aktem, lze se proti němu odvolat a proti pravomocnému rozhodnutí lze ještě vždy podat správní žalobu k soudu. Je-li pachatel shledán vinným, musí státu nahradit náklady řízení, jež jsou stanoveny paušální částkou.[20] Přestupkové řízení může být stejně jako trestní řízení spojeno s adhezním řízením, v němž poškozený uplatňuje po pachateli nárok na náhradu škody nebo vydání bezdůvodného obohacení.[21]

Částečné odchylky platí v případě, kdy obviněným ze spáchání přestupku je mladistvý: věc nelze projednat v příkazním řízení, horní hranice pokuty se snižuje na polovinu, ale nikdy nesmí být vyšší než 5 000 Kč, a zákaz činnosti mu lze uložit maximálně na dobu jednoho roku a nesmí mu bránit v přípravě na budoucí povolání.[22]