Pěťour maloúborný

Lodyha je zelená, bývá vysoká až 50 cm, lysá a široce větvená. Listy jsou vstřícné, celistvé, řapíkaté, nejhořejší téměř přisedlé, nepravidelně slabě pilovitě zubaté. Zákrov je oblý. Úbory má drobné, 3 až 5 mm v průměru, jsou sestaveny v chudých vidlanech. Květy v terči jsou pravidelné, oboupohlavné. Paprskovité okrajové květy jsou souměrné, samičí s malou jazykovitou bílou korunkou, většinou pětičetné.

Plodem jsou dvoutvaré černé nažky. Z terčovitých květů jsou vejčité, chlupaté, se stříbřitým chmýrem, z paprskovitých květů jsou zploštělé se zakrnělým chmýřím. Kvete od května až do prvního zámrazu. Jedna rostlina může na příznivém stanovišti vyprodukovat až 300 000 nažek.

Roste na polích v okopaninách, na zahradních záhonech, vinicích, rumištích, kompostech. Preferuje hlinité až písčité, středně vlhké, živinami bohaté, kypré půdy. Potřebuje mnoho vláhy, a proto s oblibou roste na zavlažovaných pozemcích. V suchých létech nebo v suchých oblastech se vyskytuje méně. Největšího rozvoje dosahuje v druhé polovině léta, za příznivých podmínek má několik generací za sezonu. Je to nitrofilní a světlomilný druh.

Rozmnožuje se převážně semeny, ale i jeho vytržená nebo polehlá lodyha za vlhka úspěšně zakoření. Výkyvy v teplotě i v množství vody zvyšují klíčivost. Nažky si podrží klíčivost dvě i více let. Klíčí na světle, z okrajových květů lépe než z terče. Po každém zkypření půdy se dostanou na povrch další semena. Již za tři týdny po vyklíčení může za příznivých okolností rostlina vykvést. Nažky dozrávají ještě několik dnů po vytržení byliny.

Je to v dnešní době skoro kosmopolitní rostlina, rozšířená nejvíce v mírném a subtropickém pásmu.[1] Pochází z Jižní Ameriky a postupně byla zavlečena člověkem do různých částí světa s odpovídajícím klimatem. Do Evropy byl dovezen jako exotická bylina okolo roku 1790. Dnešní evropské rostliny pravděpodobně pocházejí z exempláře pěstovaného v pařížské botanické zahradě. V 19. a 20. století byl prakticky zavlečen do celého světa a roste ve všech oblastech, kde se pěstují kulturní rostliny. Stejně byl jako plevel do různých částí světa zavlečen i podobný druh pěťour srstnatý (Galinsoga quadriradiata), který roste i v ČR.

Je to úporný plevel, jehož hlavním rysem je veliká škodlivost při zaplevelování zemědělské nebo zahradnické půdy. Kořenový systém má bohatý, i když mělký, a odebírá plodinám mnoho živin a vláhy. Svým rychlým růstem užitkové rostliny také zastiňuje. Má však vysoký obsah bílkovin a málo hrubých vláken, proto může sloužit jako vydatná šťavnatá píce pro užitková zvířata až do prvých mrazů, které ho zničí.

Pěťour malokvětý se také používá v lidovém lékařství. Obsahuje bílkoviny, flavonoidy, trochu silice, pryskyřičné látky, saponiny, vitamín C a další látky. Sbírá se kvetoucí nať (Herba galinsogae), která se suší. Podává se ve formě tinktur, odvarů, zábalů i koupelí proti lupénce, ekzému, na bércové vředy i na špatně se hojící rány. Droga zpevňuje dásně postižené paradentózou, zvyšuje laktaci, působí desinfekčně, snižuje horečku a krevní tlak.[2]