Otto van Veen

Van Veen se narodil kolem roku 1556 v Leidenu, kde jbyl jeho otec Cornelis Jansz. Van Veen (1519–1591) starostou.[2] Pravděpodobně byl žákem Isaaca Claesze van Swanenburga až do října 1572, kdy se katolická rodina přestěhovala do Antverp a poté do Lutychu. Nějakou dobu studoval u Dominicuse Lampsonia a Jeana Rameye. Kolem roku 1574 nebo 1575 odcestoval do Říma a zůstal tam asi pět let, možná studoval u Federica Zuccariho. Historik Karel van Mander píše, že van Veen pracoval u dvora Rudolfa II. v Praze a Viléma V. Bavorského v Mnichově, než se vrátil do Nizozemska.[3] V Bruselu pracoval do roku 1592 jako dvorní malíř guvernéra jižního Nizozemska Alexandra Farnese, vévody z Parmy. Poté odešel do Antverp.

Amazonky a Skythové, 1597-1599

Otto van Veen, 1.Amorum Emblemata... Emblems of Love, (Alegorie lásky) s verši v latině, angličtině a italštině, 1608. Antverpy, 1608

Otto van Veen, 2. Amorum Emblemata... Emblems of Love (Alegorie lásky), s verši v latině, angličtině a italštině, 1608

V Antverpách se Van Veen v roce 1593 stal mistrem v Cechu Svatého Lukáše. Dostal zde řadu zakázek na výzdobu kostelů, včetně oltářních obrazů pro antverpskou katedrálu a kaple na radnici. Otevřel si také ateliér a workshop, jehož součástí byl i Rubens. Van Veenovo spojení s Bruselem však přetrvávalo, a když se v roce 1594 Arnošt Habsburský stal guvernérem Španělského Nizozemí mohl arcivévodům Albrechtovi VII. Habsburskému a jeho ženě Isabele Kláře Evženii pomoci při získávání slavných nizozemských malířů jako byli Hieronymus Bosch a Pieter Bruegel starší.[4] Umělec později působil jako děkan dvou významných uměleckých spolků: v roce 1602 v cechu svatého Lukáše a v roce 1606 v Gildě romantiků.

Posmívání se Kristovi

V 17. století pracoval van Veen často pro arcivévody Albrechta a Isabelu, přesto se nikdy nestal jejich dvorním malířem.[2] Pozdější obrazy zahrnují sérii dvanácti obrazů zobrazujících bitvy Římanů a kmenem Batavú sídlícím počátkem našeho letopočtu u ústí řeky Rýn.[5] Obrazy namaloval na základě rytin, které na toto téma vydal.[6] Otto měl dva bratry, kteří byli také umělci: Gijsbert van Veen (1558–1630) byl uznávaným rytcem a Pieter.[3]Jeho dcera Gertruida byla také malířkou[7] a byl strýcem tří Pieterových dětí, Apollonie, Symona a Jacobusa, kteří se také věnovali umění.[8]

Arnold Houbraken považoval Van Veena za nejpůsobivějšího umělce a učence své doby a jeho portrét umístil na titulní stranu své třídílné knihy "De groote schouburgh der Neder­lantsche konstschilders en schilderessen (Velké divadlo nizozemských malířů).[9]

Van Veen se stále více podílel na produkci "emblémových knih", včetně Quinti Horatii Flacci emblemata vydané v roce 1607, Amorum emblemata z roku 1608 a Amoris divini emblemata z roku (1615. Ve všech těchto publikacích můžeme obdivovat jeho zkušenost jako umělce a učenost jako humanisty. Publikace Amorum emblemata například obsahuje zobrazení 124 putti neboli malých amorků a k tomu patřičné texty a citace básníků, filozofů a starověkých spisovatelů o síle lásky. Tina Montone o jeho emblémových knihách napsala: „V průběhu sedmnáctého století by se knihy Amorum měly stát jedněmi z nejvlivnějších knih své doby, měly by být nejen vzorem pro další holandské i zahraniční emblémové knihy ale měly by být i zdrojem inspirace pro mnoho umělců z jiných oborů.“[10]

Některé z těchto "emblémů" jsou dnes stejně relevantní jako byly pro publikum ze sedmnáctého století. Několik příkladů těchto hesel zní: „Varování: Z ran, které milenci rozdávají jsou ochotně uzdravováni...“ Dále cituje Cicera a Senecu na toto téma a zobrazuje dva amorky navzájem na sebe mířící. Další příklad, který je nám dnes známý jako "Příběh želvy a zajíce" (původně Ezopova bajka), má název „Vytrvalost: Zajíc a delfín sázeli na svou rychlost ...“ nám ukazuje Cupida jenž pomáhá želvě předstihnout zajíce a ilustruje tak myšlenku, že láska, která je stálá a vytrvalá, nakonec v závodě zvítězí.[11]