Otto Glöckel

Hrob Otto Glöckela na hřbitově ve Vídni Meidlingu

Pamětní deska Otto Glöckela na Palais Epstein v centru Vídně

Pocházel z rodiny učitele. Sám vystudoval v letech 1888–1893 učitelský seminář ve Vídeňském Novém Městě. Působil pak jako učitel na základních školách ve Vídni. Již v roce 1897 byl ale pro své sociálně demokratické názory ze školství propuštěn.[2]

Na počátku století se zapojil do celostátní politiky. Ve volbách do Říšské rady roku 1907, konaných poprvé podle všeobecného a rovného volebního práva, získal mandát v Říšské radě (celostátní zákonodárný sbor) za volební obvod Čechy 89. Usedl do poslanecké frakce Klub německých sociálních demokratů. Za týž obvod obhájil mandát i ve volbách do Říšské rady roku 1911 a ve vídeňském parlamentu setrval až do zániku monarchie.[4]Profesí byl úředníkem.[5]

Po válce zasedal v letech 1918–1919 jako poslanec Provizorního národního shromáždění Německého Rakouska (Provisorische Nationalversammlung), následně od 4. března 1919 do 9. listopadu 1920 jako poslanec Ústavodárného národního shromáždění Rakouska a pak dlouhodobě (od 10. listopadu 1920 do 1. října 1930 a od 2. prosince 1930 do 17. února 1934) jako poslanec rakouské Národní rady, stále za rakouskou sociálně demokratickou stranu.[6]

Zabýval se školskými otázkami a pedagogickou teorií. V roce 1917 publikoval spis Freie Schule.[2] Své myšlenky pak realizoval v meziválečném Rakousku, kdy zastával nejprve vysoké úřednické posty v rakouské vládě (v období od 5. listopadu 1918 do 15. března 1919 podtajemník na ministerstvu vnitra a od 15. března 1919 do 22. října 1920 podtajemník na ministerstvu vnitra a vyučování).[6] Po roce 1920 potom zastával funkci vedoucího vídeňské školní rady. Zasadil se o reformu a standardizaci rakouského školství. Po austrofašistickém převratu roku 1934 byl internován ve Wöllersdorfu. Následkem pronásledování u něj propukla srdeční choroba.[2]

Zemřel ve svém vídeňském bytě v červenci 1935.[3]