Oslabená vakcína

Oslabené vakcíny mohou být podávány různými způsoby:

• Injekčně:
  • Subkutánně (např. vakcína proti spalničkám, příušnicím a zarděnkám, planým neštovicím, žluté zimnici)
  • Intradermálně (např. vakcína proti tuberkulóze, neštovicím)[15]
• Po sliznici:
  • Nosní sliznicí (např. živá atenuovaná vakcína proti chřipce)[15][15]
  • Orálně (např. orální vakcína proti obrně, rekombinantní živá oslabená vakcína proti choleře, orální vakcína proti tyfu, orální vakcína proti rotavirům)[15][16]

Vakcíny fungují tak, že podporují tvorbu buněk, jako jsou CD8+ a CD4+ T lymfocyty, nebo molekul, jako jsou protilátky, které jsou specifické pro patogen. Buňky a molekuly mohou buď zabránit infekci, nebo ji omezit zabíjením infikovaných buněk nebo produkcí interleukinů. Specifické vyvolané efektory se mohou lišit v závislosti na vakcíně. Živé oslabené vakcíny mají tendenci pomáhat s produkcí CD8+ cytotoxických T lymfocytů a T-dependentních protilátkových odpovědí. Vakcína je účinná pouze tak dlouho, dokud si tělo udržuje populaci těchto buněk. Vakcíny mohou navodit dlouhodobou, možná celoživotní imunitu, aniž by vyžadovaly více dávek vakcíny.[7] Mohou také vyvolat buněčné imunitní reakce, které se nespoléhají pouze na protilátky, ale zahrnují také imunitní buňky, jako jsou cytotoxické T buňky nebo makrofágy.[10]

Živé oslabené vakcíny stimulují silnou a účinnou imunitní odpověď, která je dlouhodobá.[3] Vzhledem k tomu, že patogeny jsou oslabené, je extrémně vzácné, aby se patogeny vrátily do své patogenní formy a následně způsobily onemocnění. Navíc v rámci pěti živých oslabených vakcín doporučených WHO (orální proti obrně, proti tuberkulóze, spalničkám, nákaze rotavirem a žluté zimnici) jsou závažné nežádoucí reakce extrémně vzácné.[17] Nicméně, podobně jako kterýkoli jiný lék nebo postup, ani žádná vakcína nemůže být 100% bezpečná nebo účinná.[18]

Jedinci s oslabeným imunitním systémem (např. HIV infekce, podstupování chemoterapie, kombinované imunodeficience) by typicky neměli dostávat živé oslabené vakcíny, protože ty u nich nemusí být schopny vyvolat adekvátní a bezpečnou imunitní odpověď.[3][17][19][20] Osoby, které jsou s osobami s imunodeficiencí v kontaktu či v domácnosti, jsou stále schopny dostat většinu oslabených vakcín, protože neexistuje žádné zvýšené riziko přenosu infekce, s výjimkou orální vakcíny proti obrně.[20]

V těhotenství se jako preventivní opatření obvykle nepodávají živé oslabené vakcíny.[17][21] Je to z důvodu rizika přenosu viru mezi matkou a plodem. Zejména bylo prokázáno, že vakcíny proti planým neštovicím a žluté zimnici mají nepříznivé účinky na plod a kojené děti.[21]

Některé vakcíny tohoto typu mají další běžné, mírné nežádoucí účinky způsobené jejich metodou podání. Například živá atenuovaná vakcína proti chřipce se podává nosem a je spojena s nazální kongescí.[21]

Ve srovnání s inaktivovanými vakcínami jsou živé oslabené vakcíny náchylnější k chybám imunizace, protože musí být uchovávány za přísných podmínek během chladného řetězce a pečlivě připravovány (např. během rekonstituce).[3][17][19]

Historie vývoje vakcín začala, když Edward Jenner na konci 18. století vytvořil vakcínu proti neštovicím.[22] Zjistil, že naočkování člověka zvířecím virem neštovic by zajistilo imunitu proti neštovicím, onemocnění považovanému za jednu z nejničivějších v historii lidstva.[23][24] Ačkoli původní vakcína proti neštovicím je kvůli své živé povaze někdy považována za oslabenou vakcínu, nejednalo se o oslabenou vakcínu, protože nepocházela přímo z pravých neštovic. Místo toho byla založena na související a mírnější nemoci kravských neštovic.[25][26] Objev, že nemoci mohou být uměle zmírněny, přišel na konci 19. století, kdy Louis Pasteur dokázal odvodit oslabený kmen kuřecí cholery.[25] Pasteur použil tyto znalosti k vývoji oslabené vakcíny proti antraxu a demonstroval její účinnost ve veřejném experimentu. První vakcínu proti vzteklině následně vyrobili Pasteur a Emile Rouxová pěstováním viru na králících a sušením postižené nervové tkáně.[27]

Technika opakované kultivace viru v umělých médiích a izolace méně virulentních kmenů byla na počátku 20. století nová. Albert Calmett a Camille Guérin vyvinuli oslabenou vakcínu proti tuberkulóze nazývanou BCG vakcína.[22] Tuto techniku později použilo několik týmů při vývoji vakcíny proti žluté zimnici, nejprve Andrew Sellards a Jean Laigret a poté Max Theiler a Hugh Smith.[22][25][28] Vakcína vyvinutá Theilerem a Smithem se ukázala jako velmi úspěšná a pomohla zavést doporučené postupy a předpisy pro mnoho dalších vakcín. Patří mezi ně růst virů v primární tkáňové kultuře (např. kuřecí embrya), na rozdíl od zvířat, a použití systému inokulace, který využívá původní oslabené viry na rozdíl od odvozených virů (provedeno za účelem omezit odchylky ve vývoji vakcín a snížit riziko nežádoucích účinků).[25][28] V polovině 20. století pracovalo na vývoji oslabených vakcín mnoho prominentních virologů včetně Alberta Sabina, Maurice Hillemana a Johna Franklina Enderse a bylo zavedeno několik úspěšných oslabených vakcín, jako jsou ty proti dětské obrně, spalničkám, příušnicím a zarděnkám.[29][30][31][32]