Opuštění republiky

Opuštění republiky byl v době komunistického režimu v Československu trestný čin spočívající v neoprávněném opuštění území státu nebo v neuposlechnutí úřední výzvy k návratu ze zahraničí. Stát se tak snažil odstrašit své občany od útěku do svobodnějších zemí a potrestat ty, kteří se o to pokusili.

Poprvé se trestný čin s názvem Neoprávněné opuštění území republiky a neuposlechnutí výzvy k návratu objevil v zákoně na ochranu lidově demokratické republiky z roku 1948. Pachatel (i neúspěšný, neboť trestný byl i pokus tohoto trestného činu), který „v úmyslu poškodit zájem republiky“ neoprávněně opustil Československo či se do něj ve stanovené lhůtě nevrátil, mohl být odsouzen k trestu těžkého žaláře od jednoho roku do pěti let.[1] Pod názvem Opuštění republiky, se stejnou trestní sazbou a obdobnou skutkovou podstatou, ze které ovšem vypadla podmínka úmyslu poškodit zájem republiky, tento trestný čin převzal i trestní zákon z roku 1950.[2] V letech 1950–1956[3] bylo možné navíc vyslovit i trest ztráty státního občanství. Pod stejným názvem a stejně vymezen zůstal i v trestním zákoně z roku 1961, spodní hranice trestní sazby se pouze snížila na půl roku, s alternativou nápravného opatření. Ale organizátorovi nebo pomocníkovi útěku do zahraničí naopak hrozil trest odnětí svobody na tři léta až deset let.[4]

Po 1. únoru 1990 bylo Opuštění republiky změněno na trestný čin Nedovoleného překročení státní hranice, který spočíval v překročení státní hranice za použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí.[5] Do té doby uložené tresty byly zákonem o soudní rehabilitaci z roku 1990 zahlazeny.[6] I aktuální trestní zákoník z roku 2009 obsahuje již jen takto konstruovaný trestný čin.[7]