Opotřebovávací válka

Opotřebovávací válka nebo také opotřebovací (německy Materialschlacht, anglicky attrition warfare) je založena na koncepci, kterou popsal Carl von Clausewitz v knize O válce: „Zničení sil nepřítele je hlavním cílem války ... boj je jedním z mnoha prostředků, které můžeme při vedení války použít.“ Tato forma války se snaží systematicky a postupně snižovat schopnost nepřítele vést válku, ať už rychlými útoky s drtivou silou, nebo dlouhodobě, kdy jsou menšími jednotkami ničeny jeho vojenské prostředky a zdroje, a to rychleji, než by mohly být nahrazeny. Cílem se stává likvidace schopnosti nepřítele vést válku. Jeho bojové prostředky musí být účinně a vytrvale ničeny, což od dob první světové války znamená zničení zejména palebné síly. Je třeba dosáhnout určitý stupeň zničení prostředků a zdrojů protivníka; taková situace buď vede k jeho porážce, nebo se porážce přímo vyrovná, protože nepřítel ztrácí vůli nebo potenciál nutný pro pokračování v boji. Opotřebovávací válka je vedena tak, aby ničila schopnost nepřítele vést válku.

Spojenečtí vojáci v zákopu, bitva na Sommě

Nejlepším příkladem opotřebovávací války byly některé bitvy první světové války, hlavně bitva u Verdunu. V pozdějších válkách to bylo africké tažení a Montgomeryho porážka Rommela v roce 1942, bitva u Stalingradu či bitva v Kurském oblouku na východní frontě nebo operace německých ponorek při americkém pobřeží a nová americká reakce, která vedla k boji o Atlantik. Charakter opotřebovávací války měly i obě vietnamské války od roku 1966 do začátku roku 1968. Ačkoli hlavním cílem opotřebovávací války je zničení nepřítele, měřítkem úspěchu je i její vliv na politické cíle a vojenskou strategii.