Omarova mešita (Betlém)

Náměstí s mešitou; Centrum míru je zcela vpravo, s předzahrádkou

Pohled od kostela sv. Kateřiny

Boční vchod do mešity z roku 1957

Mešita nese jméno jednoho z nejmocnějších chalífů rášidúnské muslimské říše, Umara I. († 644) z kmene Kurajšovců, přítele proroka Mohameda. Po dobytí Jeruzaléma Omar roku 637 přicestoval do Betléma, aby zde vydal zákon o toleranci křesťanské svatyně a ochraně křesťanů i duchovenstva. Stalo se tak čtyři roky po smrti proroka Mohameda. Omar se údajně na místě této mešity modlil. Arabský spisovatel a geograf Yaqut al-Hamawi ar-Rumi († 1229) popsal, že chalífovi jeden zdejší křesťanský mnich poradil, aby mešitu nebo Haniyvu postavil v arkádách vedle kostela Narození Páně, nikoliv na jeho místě, aby kostel neboural. Podobně ještě v 15. století Jan Hasištejnský z Lobkovic zapsal vyprávění zdejšího mnicha, jak každý dělník, který začal ambit bořit, zkameněl.[1] Yagut se domníval, že tak bylo zvoleno místo nad hroby biblických králů Davida a Šalamouna. Počátkem 10. století lékař a patriarcha Eutychius z Alexandrie (877–940) popsal haniyyu situovanou na křesťanském místě, obrácenou na jih k Mekce, a proto vhodnou pro muslimskou modlitbu. Eutychius si také postěžoval, že Omar muslimům povolil modlit se pouze jednou denně v určený čas, že jim zakázal dotýkat se uvnitř čehokoliv, vyvolávat a pronášet sborové modlitby, ale že všechna tato pravidla v jeho době porušují. Arkádový ochoz haniyvy, připojený ke křesťanskému chrámu, se od počátku desátého století podobal mešitě.

Přesná lokalizace není jasná. Hroby popsali dva poutníci. První byl Frank, který přišel z Bordeaux a ve svém itineráři z roku 333 popsal, že nedaleko od baziliky, kterou postavil císař Konstantin na místě narození Ježíše Krista, jsou v kryptě hroby Ezechiela, Ezopa, Jesseho, Davida a Šalamouna a že je poznal podle hebrejských nápisů na zdi.[2] [3] Pozdější literatura již hroby situovala do Jeruzaléma. Druhý poutník byl Ital z Piacenzy z roku 570, ale jeho svědectví k situaci památek nepřináší žádná nová fakta. Podobně ani čeští humanisté Jan Hasištejnský z Lobkovic roku 1493[4] a Oldřich Prefát z Vlkanova v roce 1546[5] na místě neidentifikovali více než hromadu kamení. Kryštof Harant si při návštěvě Betléma roku 1598 stěžoval na pobořené město a zlé Araby, kteří zde člověka buď sami oloupí, nebo alespoň prozradí arabským lupičům z hor.[6]

Mešita stojí na pozemku, darovaném řeckou ortodoxní církví jako gesto smírné koexistence křesťanů s muslimy.[7] Je vystavěna na půdorysu nepravidelného obdélníka z kvádříkového zdiva z bloků bílého a růžového mramoru, které se na portálech pravidelně střídají a vytvářejí tak dekorativní armování. Do nároží mešity je vložen šestipodlažní minaret s točitým schodištěm, ve spodních patrech válcový a v horních partiích šestiboký, se dvěma horními ochozy a věžičkou zakončenou znamením půlměsíce s hvězdou. Současná stavba má starší úseky zdiva, ale její celek pochází až z roku 1860. K úpravám a obnově došlo za jordánské správy oblasti v letech 1954–1957, kdy byla budova zvýšena a vybudován druhý boční vchod ze severní strany se schodištěm na emporu 1. patra. Mešita je návštěvníkům denně přístupná, ženám jen v zahalení. Z vnitřního zařízení vynikají perské koberce, tepané mosazné lustry a lampy.

• Dalajláma měl při soukromém pobytu v Betlémě 21. února 2006 navštívit kostel Narození Páně, Omarovu mešitu, radnici a uprchlický tábor, všechny plánované návštěvy zrušil na protest proti palestinské podpoře Číny proti Tibetu.[8]