Oleg Homola

Jeho otcem byl generál a popravený odbojář Bedřich Homola, matkou Galina Homolová (rozená Faddějeva; 1900–1960). Vystudoval malostranskou reálku a započal studium architektury, které ale bylo přerušeno po studentských bouřích v listopadu 1939. Byl internován v koncentračním táboře Sachsenhausen, kde pod vlivem spoluvězňů dospěl k levicovým názorům. Po návratu zjistil, že ho mezitím opustila dívka a krátce nato byl popraven jeho otec. Po pražském povstání v květnu 1945 se profiloval jako studentský vůdce. Působil jako malíř a spisovatel (erotická novela Třešňový andílek, román z prostředí koncentračního tábora Slunce v aspiku[4] nebo detektivní novela Modelka).[3] K roku 1954 se profesně uvádí jako ústřední tajemník Ústředního výboru Svazu československo-sovětského přátelství (ÚV SČSP).[5]

V parlamentních volbách v roce 1946 byl zvolen poslancem Ústavodárného Národního shromáždění za KSČ.[6] V parlamentu setrval do konce funkčního období, tedy do voleb do Národního shromáždění roku 1948. V nich se poslancem nestal. Poslanecké křeslo ovšem nabyl dodatečně v březnu 1953 za KSČ ve volebním kraji Praha jako náhradník poté, co rezignovala poslankyně Marie Šplíchalová.[7] Mandát získal i ve volbách do Národního shromáždění roku 1954 (volební kraj Praha-venkov),[8] volbách do Národního shromáždění roku 1960 (po nich poslancem Národního shromáždění ČSSR)[9] a volbách do Národního shromáždění roku 1964.[10] X. sjezd KSČ, XI. sjezd KSČ a XII. sjezd KSČ (1962) ho zvolil kandidátem Ústředního výboru Komunistické strany Československa.[11]

V Národním shromáždění zasedal do roku 1968, kdy se v souvislosti s federalizací Československa přesunul do Sněmovny lidu Federálního shromáždění. V prosinci 1969 na mandát rezignoval.[12] Dne 18. října 1968 se při hlasování o dočasném pobytu vojsk Varšavské smlouvy zdržel hlasování[13] (spolu s 9 dalšími poslanci, 4 hlasovali proti pobytu), za tento čin dostal stranickou důtku, byl přesunut z místa náměstka ministra kultury a informací (ředitel odboru knihovnictví a muzejnictví, literátní a zámecké archivnictví MKI) na post ředitele Památníku národního písemnictví (PNP). Zpracoval zde slovník českých nakladatelů (Přehled osob a institucí zajišťujících náklad, výrobu a prodej českých tisků, 1460–1918) a zabýval se restaurátorstvím.[3],[14] Po vyloučení z KSČ dne 13. srpna 1970 byl sesazen z místa ředitele na místo odborného pracovníka literárního archivu PNP.[3] Byl také zařazen na Seznam osob doporučených k zařazení do jednotné centrální evidence představitelů a exponentů pravice.[15]

V dubnu 1990 mu ministr kultury Milan Lukeš předal rehabilitační dekret za „neohrožené hájení demokratických principů“.[3] Polistopadový ředitel Památníku Národního písemnictví Pravoslav Kneidl poděkoval při příležitosti narozenin Olega Homoly dne 30. ledna 1991 takto:

Jsme si vědomi toho jak jste svým pevným postojem a osobní statečností zabránil postihu pracovníků PNP a represáliím, které byly v jiných organizacích běžné

—Pravoslav Kneidl, 30. ledna 1991, [3]

V říjnu 2021 vyšel (k výročí 100 let od narození autora a 20 let po jeho smrti) v rodinném nakladatelství ZHOLA[16] rozsáhlý (485 stránek) autobiografický román s názvem Slunce v aspiku,[17] který edičně, redakčně a graficky připravil jeho syn Zdeněk Homola.[18] Autorem objemného románu, jehož předloha čítala přes tisíc normostran, je Oleg Homola, který strojopisnou předlohu románu sepsal v normalizačních letech 1984 až 1985.[18]

Román Slunce v aspiku pojednává o internaci 1230 českých vysokoškolských studentů v koncentračním táboře Sachsenhausen v letech 1939–1942. (Jednalo se o nacistickou pomstou za nepokoje 15. listopadu 1939 při pohřbu zastřeleného medika Jana Opletala.[17]) Dle vyjádření historiků se jedná o zatím nejúplnější literárně zpracované osobní svědectví[17] o životě vězněných vysokoškoláků v tomto německém „vzorovém“ koncentračním táboře.[18] Nezanedbatelnou roli hraje i faktografické pozadí románu umocněné literárně hodnotným, nápaditým jazykem autora, kterým popisuje strastiplný život studentů v nesmírně krutém prostředí esesáky střeženého nacistického lágru.[17] Kniha obsahuje 15 barevných ilustrací. Jedná se o olejomalby a akvarely Olega Homoly inspirované a evokované vzpomínkami na jeho pobyt v koncentračním táboře.

V rozsáhlém Homolově díle jsou zmiňovány i některé československé osobnosti, v Sachsenhausenu internované, například Josef Čapek; dirigent a hudební vědec František Marušan (* 20. října 1919, Příbor, okres Nový Jičín); houslista Bohumír Červinka; novinář Ivan Herben a Antonín Zápotocký).[17]

Autor, projektovaný do hlavní postavy příběhu – studenta Kosti, prodělá v tomto „vývojovém románu“ (pod vlivem extrémně nelidského prostředí) zásadní osobnostní i světonázorovou změnu.[17] Po Hitlerově vítězství ve volbách v Německu v roce 1933 byli jeho političtí odpůrci – němečtí levicoví politici (senátoři a poslanci bývalé německé republiky) zatčeni a byli to právě oni, kdo v roce 1936 (coby političtí vězni) byli nuceni postavit koncentrační tábor.[19] Logicky tak v táborové vězeňské hierarchii zastávali v letech 1939 až 1942 klíčové funkce v tamní samosprávě.[19] Ačkoliv obecně sehrávali v nacistickém lágru kladnou roli, byli někteří z nich komunisté s postranním úkolem – pomocí slibů o budoucím rudém ráji na zemi získávat pro komunistické myšlenky zbrusu nové (nejlépe mladé) adepty. A jedním z těch, koho zmámila ideologie těchto „rudých srdcí“, byl i student Kosťa – autor románu – Oleg Homola.[19]

• KT Sachsenhausen
• 
  Vězni při zemních pracích (rok 1936)
• 
  Vězni v roce 1936 během nástupu[p. 1]
• 
  Oleg Homola na vězeňské fotografii z roku 1939
• 
  Vězni v roce 1941