Old Melbourne Gaol

Kaliková kápě

Mnoho o denním životě ve věznici mohlo být shromážděno z různých zdrojů, jako jsou deníky napsané Johnem Castueauem, ředitelem věznice mezi lety 1869 až 1884. Během svého fungování byla věznice užívána pro krátkodobé vězně, blázny a některé z nejnotoričtějších a nejostřílenějších zločinců kolonie. Věznice tehdy čítala také až dvacet dětí, včetně těch zavřených za drobné krádeže či potulování a těch, jejichž rodiče byli z něčeho usvědčeni. Nemluvňata pod dvanáct měsíců byla ponechána matkám. Nejmladším zaznamenaným vězněm byl tříletý Michael Crimmins, který roku 1857 strávil za mřížemi šest měsíců za nečinnost a výtržnictví. Roku 1851 byly uvězněny O’Dowdovy dcery, staré 13 a 14 let, protože neměly kam jít. Vězňové usvědčení z vážných zločinů jako je vražda, žhářství, loupež, znásilnění a střelba začínali svůj trest v přízemí s nějakou dobou na samotce. Byla jim zakázána také komunikace s ostatními vězni, čehož bylo při jejich přítomnosti mimo cely striktně a násilně dosahováno používáním umlčující masky či kalikové kápě. Dostávalo se jim pouze jedné hodiny individuálního volného času se zbývajícími 23 hodinami strávenými ve svých celách. V celách mohli vězni ležet na tenké matraci natažené přes břidlicovou podlahu. Umývat a převlékat se mohli pouze jednou týdně a každou neděli směli navštívit kapli (s Biblí, která měla propagovat dobré chování). Vězňům mohlo být až na závěr jejich trestu dovoleno setkat se s ostatními vězni. Rutina pro vězně byla regulována systémem zvonků a násilných trestů; vězni respektující pravidla postupovali do druhého patra, kde jim pak byla umožněna denní práce na dvorech. Mužští vězni odváděli těžkou práci, jako bylo lámání kamene či jiné práce v kamenných lomech, zatímco ženy šily, uklízely a vařily. Ženy vyráběly také košile a vesty pro mužské vězně, nebo sloužily jako domácí služky řediteli věznice a jeho rodině. Vězni, kteří získali důvěru, ti, jejichž tresty se blížily ke konci a dlužníci byli ubytováváni ve třetím patře ve společných celách. Tyto cely nejvyššího stupně byly rozsáhlé, byly schopny pojmout až šest vězňů najednou a byly většinou rezervovány pro vězně usvědčené z menších zločinů jako bylo opilství, výtržnictví, prostituce či drobné krádeže.

Šibenice v Old Melbourne Gaol

Během svého fungování věznice posloužila k celkem 133 oběšením. Tím nejskandálnějším byla poprava zbojníka Neda Kellyho ve věku 25 let 11. listopadu 1880. Po dvoudenním soudu byl Kelly usvědčen z vraždy policisty. Jak tehdejší zákon rozkazoval, popravení vězni byli pohřbíváni (bez hlavy) do neoznačených hrobů na vězeňském pohřebišti. Hlava byla od těla běžně odebírána za účelem frenologických studií oběšených zločinců. Historik a docent Wollongongské univerzity John McQuilton uvádí, že nedostatek monitoringu pohřbívacích procesů byl neobvyklý, neboť victorijské společnosti byla normálně kladena vysoce detailní pozornost. K prvnímu oběšení ženy – Elizabeth Scottové – ve Victorii došlo ve věznici 11. listopadu 1863. Byla oběšena společně se svými spoluviníky Julianem Crossem a Davidem Gedgeem. Poslední popravenou osobou byl Angus Murray, který byl popraven roku 1924 v den zrušení věznice.

Posmrtná maska Neda Kellyho

Edward „Ned“ Kelly, narozen někdy mezi červnem 1854 a červnem 1855, byl irsko-australský zbojník, na nějž někteří pohlíželi jako na pouhého chladnokrevného zabijáka, zatímco pro jiné byl lidovým hrdinou pro svůj odpor vůči koloniálním autoritám. Jako velmi mladý se utkal s victorijskou policií a po incidentu v jeho domě roku 1878 po něm skupiny policistů začaly pátrat v buši. Zabil celkem tři policisty, začež byl kolonií společně se svým gangem prohlášen za psance. K poslední násilné konfrontaci mezi ním a policií došlo 28. června 1880 v Glenrowanu. Kelly, oblečený v podomácku vyrobeném kovovém brnění a helmě, byl dopaden a poslán do věznice. V listopadu roku 1880 byl oběšen v Old Melbourne Gaol za vraždu. Jeho nechvalná pověst z něj udělala polarizující ikonickou postavu australské historie, folkloru, literatury a filmu.

Colin Campbell Ross, australský majitel vinného baru, byl v prosinci 1921 mylně usvědčen ze znásilnění a vraždy 12leté Almy Tirtschkeové. Případ, nazývaný Gun Alley Murder, byl silně ovlivněn tehdejším davovým šílenstvím, které nakonec vyústilo v jeho odsouzení k trestu smrti. Navzdory jeho obhajobám o své nevinně (včetně pokusu, při němž hodil dopis přes zdi věznice) byl ve věznici v dubnu 1922 oběšen (pouhých 115 dnů po tom, co bylo nalezeno mrtvé tělo Almy Tirtschkeové). Poprvé při popravě použité, čtyřvlákenné lano selhalo – Ross se pomalu škrtil déle než čtyřicet minut, než konečně zemřel. Pozdější vězeňské hlášení rozhodlo, že tento typ lana se už nikdy nesmí použít. Colin Campbell Ross byl posmrtně omilostněn 27. května 2008.

Frederick Bailey Deeming se narodil 30. července 1853. V 16 letech věku utekl k moři a následně zahájil dlouhou kariéru zločinu, kdy ve velkém kradl a získával peníze pod falešnými záminkami. Byl zodpovědný za vraždu své první ženy Marie a svých čtyř dětí v Rainhillu (Anglie) někdy kolem 26. července 1891 a své druhé ženy Emily ve Windsoru, Melbourne 24. prosince 1891. Mezi objevením těla Emiliiny matky ve Windsoru, Melbourne v březnu roku 1892 a Deemingovou popravou v Old Melbourne Gaol za její vraždu v květnu 1892 uplynuly méně než tři měsíce, což je vzhledem k moderním, západním zákonným standardům poměrně krátká doba. Po jeho popravě údajně přes 12 000 lidí jásalo venku na ulici, a také existovala veřejná spekulace, že Deeming byl Jack Rozparovač.

Roku 1870 byla provedena revize trestního systému společně s doporučením věznici zavřít a vězně přemístit do vhodnějších lokací. Věznice postupně svůj provoz zpomalila a mezi lety 1880 až 1924 probíhalo bourání částí původního areálu. Roku 1924 byla věznice konečně zavřena. Nicméně v březnu roku 1927 byla Old Melbourne Gaol propojena s novou univerzitou Emily McPherson College a následně využívána ke vzdělávacím účelům. Toto vyžadovalo ve věznici změny; roku 1929, navzdory nedostatečnému uchovávání záznamů o pohřbech vězňů, historické důkazy nasvědčovaly tomu, že asi 32 popravených vězňů, včetně Neda Kellyho, bylo z areálu věznice exhumováno a pohřbeno do masových hrobů v lomu v Pentridge. Roku 1930 byl zbourán ženský blok cel, zdi a několik dalších budov a roku 1937 byly údajně do Pentridge přesunuty také čtyři další rakve.

Vstupní brány věznice, nyní součástí RMIT

Během 2. světové války byla věznice využívána jako vojenské vězení pro dočasné dezertéry. V tuto dobu byla vybudována nová zeď na jižní straně nádvoří, aby byli vězni odděleni od studentek univerzity. Po konci války byla sekce pro držení vězňů využívána pouze jako sklad victorijské policie, jejíž základna byla poblíž na Russell Street. V květnu 1974 byly sekce využívané školou architekty Egglestonem, McDonaldem a Secombem předělány, aby vypadaly jako oddělení školní stravy a módy. Roku 1979 Emily McPherson College společně se vstupními branami věznice a dalším zařízením splynula s RMIT University. Roku 1990 univerzita provedla práce k zrestaurování uzavřeného balkónu do jeho původního designu z roku 1927. Roku 1994 RMIT provedla další práce k úpravě vnitřního nádvoří a roku 1995 odstranila dočasné stanové třídy užívané během válečného období. Od roku 2010 jsou sekce vlastněné RMIT všeobecně známy jako „RMIT building 11. Architect: Colonial Government Architect“, obsahující vstupní budovu a kapli, která společně s umývárnou slouží jako výtvarné ateliéry.

V muzeu byla vystavována lebka, o níž se věřilo, že patřila Nedu Kellymu, dokud nebyla roku 1978 odcizena ze skleněné vitríny. Vědci i vláda vynaložili úsilí k jejímu nalezení stejně jako ke zjištění její autentičnosti. Bylo také ohlášeno, že by příslušníci veřejnosti mohli mít pozůstatky kostí a zubů získaných v době exhumování hrobů roku 1929. Speciální pozornost byla zaměřena na nalezení fotografie bývalého radního jižního Melbourne Alexe Talbota, držícího lebku Neda Kellyho, a informace o zhotoviteli zakázky na exhumaci hrobů Leem z firmy Lee and Dunn nebo jeho rodině, která byla pověřena předáním Kellyho lebky členu správní rady. Roku 2009 Tom Baxter, farmář ze Západní Austrálie, předal autoritám lebku s tvrzením, že jde o lebku, která byla ukradena z věznice, a odmítnul vysvětlit, kde k lebce přišel. Bývalý kaplan věznice Pentridge otec Peter Norden uvedl, že nevěří tomu, že by nalezená lebka mohla patřit Kellymu, a že lebka pravděpodobně patří ženě. Roku 2010 probíhaly další spekulace o tom, že lebka ve skutečnosti patří Fredericku Baileymu Deemingovi, společně s prohlášením Victorian Institue of Forensic Medicine (Viktorijský institut soudního lékařství), že lebka odpovídá posmrtným maskám Kellyho i Deeminga.

Muzeum je příznivci paranormálních jevů, včetně britského parapsychologa Darrena Donea, pokládáno za místo, na kterém straší. Done roku 2003 strávil ve věznici noc a tvrdil, že slyšel nevysvětlitelné hlasy a zaznamenal důkaz o elektrické interferenci nasvědčující paranormální aktivitě. Od té doby provedl ve věznici další výzkum a roku 2005 prohlásil, že ve věznici natočil groteskně vyhlížející postavu ducha stojícího ve dveřích. Teorie uvádějí, že by hlas ženy, který měl být údajně zaslechnut, mohl patřit Elizabeth Scottové – první ženě oběšené v této věznici. Zajímavostí je, že žádné z nahlášeného strašení nezahrnuje Neda Kellyho. Místní skupina nadšenců GhostSeekers Australia každý měsíc vede výpravu za získáním dat a statistik o paranormální aktivitě s využitím rozmanitého sledovacího vybavení. Nicméně, Joe Nickell, pisatel časopisu Skeptical Inquirer, prohlašuje, že důkazy o duchařském fenoménu ve věznici jsou nedostačující.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Old Melbourne Gaol na Wikimedia Commons
• Oficiální stránky