Oldřich Daněk

Jeho otec byl řezník, matka prodavačka. V posledním ročníku gymnázia v Moravské Ostravě byl totálně nasazen na práci do říše.[1] Po válce, v roce 1945, si dodělal maturitu. V té době se stal rovněž hercem ostravského Divadla Petra Bezruče a vstoupil do KSČ. Od roku 1946 začal studovat pražskou DAMU. Absolvoval v roce 1950, a to jak v oboru herectví (u Ladislava Peška a Karla Högera), tak režie (u Jindřicha Honzla).

Po studiu se stal režisérem Klicperova divadla v Hradci Králové, kde působil až do konce roku 1953. V letech 1954–1956 byl umělecký šéf činohry i režisér Divadla F. X. Šaldy v Liberci. V roce 1956 byl zaměstnán ve Filmovém studiu Barrandov, nejprve jako externí scenárista, od roku 1958 jako dramaturg a od roku 1960 jako režisér. Napsal pro Barrandov scénáře k řadě filmů, např. Ošklivá slečna (1959) nebo Konec agenta W4C prostřednictvím psa pana Foustky (1967). Hojně také v 60. letech publikoval v tisku, zejména fejetony a drobné úvahy (zejm. v Divadle, Literárních novinách, Divadelních novinách, Filmu a době, Hostu do domu, Scéně, Mladém světě).

V roce 1967 byl zvolen do ústředního výboru Svazu československých spisovatelů a byl aktivním účastníkem Pražského jara. V roce 1968 podepsal výzvu Dva tisíce slov, za což byl v roce 1970 vyškrtnut z komunistické strany a v roce 1973 propuštěn z Filmového studia Barrandov. Od té doby byl spisovatelem na volné noze. Přes "osmašedesátnický škraloup" mu ale bylo umožněno psát zejména pro televizi a rozhlas (např. seriál Byl jednou jeden dům). V 80. letech byl dokonce oceněn titulem zasloužilý umělec a Řádem Klementa Gottwalda (1988). V té době spolupracoval zejména s pražským Vinohradským divadlem, pro nějž napsal své nejslavnější hry (např. Vévodkyně valdštejnských vojsk). Zemřel v Praze, na karcinom hrtanu a selhání srdce. Pohřben byl v Sobotce.

Jeho vnukem je zpěvák Kryštof Michal.[2]

Jeho hry se často zabývají morálkou, autor je vždy na straně klasických morálních zásad. Divadelní encyklopedie jako hlavní témata jeho díla označuje "mravní odpovědnost jedince vůči společnosti, obtížnost posuzování viny, boj talentovaných s mocnými a posedlost jako hnací síla vývoje lidstva".[1] Typické jsou pro něj rovněž historické látky, užívání apokryfu, demýtizace historických postav a jistá záliba v paradoxech. Zjevnou je rovněž inspirace antiiluzivním divadlem Bertolta Brechta, typickým je užívání principu "divadla na divadle" či vypravěče, který diváka provází dějem a upozorňuje ho "je to jen divadlo, mohlo to být také jinak". V jeho pozdních divadelních hrách je dialog povýšen na jediného nositele významu. Základem textů inscenovaných v rozhlase a televizi byly často jeho divadelní hry, nezřídka si je sám režíroval a využíval k tomu svůj oblíbený vinohradský herecký ansámbl.